Na přelomu loňského a letošního roku se dlouhodobá aktivita zúročila nejen vydáním debutového CD Přiběželi do Betlema pastyře, natáčením vánočního pořadu pro KTK a vydáním stejnojmenného zpěvníku se čtyřiadvaceti vánočními písněmi a koledami. Ty, stejně jako většina dalšího repertoáru, pocházejí z archivu Muzea Fojtství. O objevování místního folkloru, jeho specifikách a dalších plánech v rozhovoru mluví sbormistryně Valentinu Blanka Hrubá.

Jak to všechno začalo?

Sbor Valentin vznikl z původní myšlenky prezentovat regionální kulturu na festivalu Songfest.cz., který se v roce 2016 konal také v Příboře. I když se sbor poprvé oficiálně představil až tímto prvním veřejným vystoupením, zkoušky začaly již v roce 2015. Dnes náš sbor sdružuje zhruba pětatřicet dospělých členů, ale spolupracuje i s dětmi. V tomto tělese prostě zpívají senioři, jejich již dospělé děti i jejich vnoučata a jsem za to moc ráda.

Jaké písně jste zpracovávali na začátku?

Od začátku zpíváme regionální písně. Zprvu jsme čerpali především ze sbírek Františka Bartoše a Františka Sušila. V roce 2021 nám po koncertu v Muzeu Fojtství nabídl jeho tehdejší vedoucí pan Ondřej Šalek možnost pracovat s písňovými sbírkami Leopolda Víchy a Emila Hanzelky, uloženými právě v tomto muzeu. To byl začátek naší dnešní cesty.

Čím jsou tyto dvě sbírky specifické?

Zdejší region byl specifický tím, že sem v 19. století přicházeli za prací v místních továrnách lidé z Valašska, Slezska, a dokonce i ze Slovenska, kteří asimilovali s místním lašským obyvatelstvem. Výsledkem je specifický kulturní mix, stejně jako unikátní dialekt. S Víchovou sbírkou pracoval také Leoš Janáček a je zajímavé sledovat, v jaké podobě se ve Víchových „Kopřivnických písničkách“ vyskytuje např. „Ondráš“ nebo píseň „Na tych Raškovych lukach“, kterou od Janáčka známe ze sbírky „Ukvaldská lidová poezie“ pod názvem „Na tych fojtovych lukach“.

Jaká cesta vede od písně v původní sbírce k tomu, co zní na koncertech nebo nahrávce na CD?

Písně ve Víchově sbírce byly zapsány ručně na obyčejný linkovaný papír. Nejprve bylo nutné noty a texty přepsat, poté je transponovat do střední polohy vhodné pro naše zpěváky. Většina písní má dvanáct taktů, některé však mají třeba jen osm taktů, takže bylo potřeba je v následné úpravě nějak rozkošatit. Písničky bylo také nutné zharmonizovat, opatřit akordickými značkami, následně vymyslet dvojhlas, případně vytvořit trojhlasou verzi a promyslet aranžmá, ve kterém je budeme zpívat, a podobně.

Kolik času strávíte s přípravou jedné takové písně?

To je různé. Někdy mě píseň okamžitě osloví a mám ji promyšlenou během dvou hodin. Častěji mám písně rozpracované delší dobu a aranžmá vznikají postupně. Mám ale jednu píseň, k níž se vracím už rok, a ještě není ve stavu, že bych s ní byla spokojená.

Jak pracujete s texty a nářečím?

Jak jsem již zmínila, kopřivnické nářečí bylo velmi specifické díky mísení obyvatel z několika regionů. Vznikl zde nářeční hybrid, ve kterém není úplně jednoduché se zorientovat. Když jsem vytvářela zpěvník, řídila jsem se postřehy Emila Smrže zaznamenanými v jeho knize Kopřivnice a její poesie, která vyšla v roce 1921. Ten píše, že od klasického lašského nářečí se kopřivnické lišilo tehdy tím, že zkracovalo vše až na osobní zájmena „já“ a „nám“. Této poznámky jsem se držela při úpravě textů ve zpěvníku, protože byly zapisovány s různými odchylkami a bylo nutné je sjednotit.

Co všechno zahrnuje projekt „Přiběželi do Betlema pastyře“?

Program vznikal v podstatě od roku 2021 postupným zpracováváním koled obsažených v obou kopřivnických sbírkách. V minulém roce se program ucelil se záměrem vydat k desátému výročí Valentinu naše první CD. V listopadu jsme tedy ve studiu Českého rozhlasu Ostrava během dvou dnů natočili v režii Františka Mixy 16 koled a žertovných písní. Ke spolupráci na natáčení jsme si přizvali nejen cimbálovou muziku pod vedením Lenky Gerykové, ale také děti ze ZŠ Emila Zátopka pod vedením Evy Nedjalkové a ze sborečku Valentinek ze ZUŠ Příbor pod vedením Natálie Kučinské. Když začali v letošním roce členové Valentinu ve velkém přivádět své děti a senioři svá vnoučata, která s námi začala zpívat, byl to pro mě podnět vytvořit z těchto písní i krásně ilustrovaný vánoční zpěvník, který jsme slavnostně pokřtili před pár dny na koncertě v kopřivnickém kulturním domě. Celý rok jsem tedy připravovala materiál nejen pro natáčení CD, ale i pro něj. Postupně tak projekt bobtnal. Když byl v základních obrysech připraven zpěvník se čtyřiadvaceti písněmi, přišla od učitelek z mateřských a základních škol prosba, zda by tyto písně nemohly být uzpůsobeny také pro práci ve školách. To bylo podnětem ke vzniku pracovních listů.

Jak vypadají zmíněné pracovní listy a k čemu slouží?

Ke každé písni ve zpěvníku vznikl třístránkový materiál. Ten obsahuje noty s jednohlasou variantou písně, druhá strana je věnována úkolům, jež mají přiblížit obsah písně, a jazykovým hrám, jejichž cílem je usnadnit porozumění jejího nářečí. Poslední metodická část je věnována učitelům a obsahuje doporučení, jak se s dětmi mohou píseň postupně naučit, jakým způsobem ji mohou aranžovat, a je doplněna také o slovníček nářečních pojmů. Součástí tohoto materiálu, který je volně dostupný například na webu zahlasem.cz je také nahrávka cimbálového doprovodu všech 24 písní. Takže pokud se děti písničku naučí, mohou si ji zazpívat s autentickým instrumentálním doprovodem. Byla to náročná práce, ale dává mi velký smysl. Odměnou je mi za to krásná zpětná vazba (nejen) pedagožek.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

V letošním roce bych ráda připravila k vydání celou sbírku Leopolda Víchy. Jde zhruba o 250 písní, které se záměrem zachování sbírky opsal před jejím zapůjčením Leoši Janáčkovi Emil Hanzelka. Možnost jejího čtenářského vydání jsme projednávali již v červnu s Ondřejem Šalkem z Muzea Fojtství, a proto jsem na ní začala již v létě pracovat s panem profesorem Pavlem Kvapilem, který je jedním z našich předních folkloristů. Celé prázdniny jsme strávili transkripcemi písní a jejich prvními korekturami a nyní je prostor k tomu, abychom udělali novou vlnu detailních korektur a postupně připravili materiál pro publikování.

Co vše je potřeba udělat, než bude Víchova sbírka připravena k vydání?

Je to velká spousta práce, která skýtá řadu úskalí. Pro představu se jich pokusím pár srozumitelně nastínit. Začíná u přesného přečtení not zapsaných rukou na prostém linkovaném – ne notovém – papíru. Relativně často například rytmicky nesedí některé verše na melodii dané písně, občas chybí v nějakém verši poslední slovo, někdy se vyskytují chyby v zapsané délce not atd. Co se týče melodie, může se stát, že ne vždy odpovídají zapsané počáteční noty původnímu melodickému průběhu, což se dá zjistit z neobvyklého harmonického vybočení. U starších lidových zpěváků mohlo totiž dojít k tomu, že zpočátku teprve hledali tóninu, než se ustálili v té pro svou hlasovou polohu vhodné. I když se s tímto jevem setkáváme v této sbírce skutečně výjimečně, je třeba u všech písní postupovat velmi obezřetně, opírat se o podobné písně, zachycené v jiných zpěvnících, a tak citlivě očistit a vyladit původní materiál. V tom jsou velmi nápomocné zkušenosti pana profesora Kvapila. S celkovou prací na Víchově zpěvníku jsme strávili skutečně intenzivní léto. Nyní potřebujeme čas na revize a další úpravy, abych mohla potom vše začít chystat pro tisk. Zpěvník bychom chtěli dokončit v letošním roce. Panu profesorovi je 87 let, a jak říká, musíme využít jeho sil, dokud je ještě má. Takže tato práce má nyní prioritu.

Na koncertě jste oznámila i přípravu dalšího tematického zpěvníku. O co půjde v tomto případě?

Vyhověla jsem přání ředitelky kulturního domu paní Michaely Sekerášové a plánuji navázat na vánoční zpěvník dalším, který by byl opět výběrem z Víchovy a Hanzelkovy sbírky. Tentokrát by se mělo jednat o písničky spjaté s Lašskou branou a měly by se týkat měst Kopřivnice, Příbora, Štramberka a obce Hukvaldy. Dokonce už uvažuji také o názvu, který bych si chtěla vypůjčit od jedné z kopřivnických písní nazvané „Bila hura – černy les“. Do zpěvníku bych chtěla vybrat zase zhruba dvě desítky písní, které by měly být zpracovány podobnou formou. To znamená, že ve zpěvníku bude zaznamenán jednohlas a vícehlasá úprava písní. Vzniknout by měly opět i pracovní listy s cimbálovými nahrávkami. Představuje to však hodně práce a nepředpokládám, že by zpěvník vyšel dřív než příští rok. Musím se ale přiznat, že mě pohání ohlasy na vánoční zpěvník. Po koncertě, na kterém jsme ho křtili, mě oslovovaly paní učitelky, které byly nadšené z něj i z pracovních listů a stály o spolupráci. Myslím, že to je velmi vzácné, a velmi si tohoto zájmu vážím. Nejdřív jsem si říkala, že budu potřebovat delší pauzu, ale doznávám, že jsem už na nových písních začala pracovat. Cítím, že to je smysluplná činnost. Existuje spousta krásných písní pro děti, ale lidovky v sobě ukrývají takové bohatství, jako jsou odkazy rituálů. A my rituály potřebujeme, často jen podvědomě hledáme. Nejviditelnější je to právě v období Vánoc.

Zpracováváním místního folkloru jste strávila hodně času. Co pro vás bylo nejsilnějším zážitkem?

Se sbírkou Leopolda Víchy jsem strávila ne stovky, ale určitě tisíce hodin, ale vždy to byla neuvěřitelná zkušenost. Byla období, kdy jsem nad ní denně seděla mnoho hodin, během nichž jsem postupně získávala pocit, že jsem doslova vtahována do hlubokého archetypálního světa předků. I když by člověk mohl mít dojem, že jejich příběhy jsou již minulostí, náhle zjišťoval, jak moc se nás stále dotýkají. Mnoho z toho, co my prožíváme teď, prožívali v určité podobě i oni. Zabývat se tímto odkazem je skutečně velmi obohacující činnost a jsem překvapena, jak je stále živý a jak úzce souvisí s námi a s našimi životy.

David Macháček