Kopřivnice – Když přijímal loni na jaře post hlavního trenéra u kopřivnického házenkářského týmu mužů, netušil, jak moc se jeho představy budou rozcházet s realitou. Nejen že celek pod jeho taktovkou nedosahoval kýžených výsledků, ale navíc byl Libor Hrabal z postu hlavního kouče odvolán ještě dříve, než sezona dospěla k vyvrcholení.
Jaká byla Vaše představa, když jste místo trenéra u extraligového mužstva Kopřivnice bral?
Hlavně jsem chtěl zavést moderní prvky házené, to znamená rychlost a rychlý přechod do útoku, což se mi v konečném efektu nepodařilo. Chtěl jsem v útoku hrát hru založenou na kombinacích tak, aby hra byla variabilní, v zápasech jsme to ale nedokázali realizovat, dělali jsme hodně technických chyb. Po dvou až třech měsících jsme od toho nakonec upustili a hráli daleko jednodušší věci.
Proč myslíte, že se Vám nedařilo praktikovat to, o čem jste hovořil?
Hlavně jsme neměli rychlostní typy, které by to hrály tak, jak jsem si představoval. Dělali jsme hodně chyb v přechodu do rychlého útoku, hra se musela zpomalovat. Samozřejmě to všechno vycházelo z obrany a gólmana, tam ta spolupráce taky nebyla nejlepší. V čem byl problém v obraně?
S vysokými kluky jsem chtěl hrát obranu 0-6 a z ní chodit do rychlých útoků, ale nedařilo se to. Zkoušeli jsme i obranu 1-2-3, na kterou byli více zvyklí, i tak jsme ale dostávali hodně gólů. Navíc jsme dostávali spoustu gólů i z rychlých útoků, hodně družstev nás přehrálo právě tím.
Nakolik bylo to, že se vám nedařilo, otázkou psychiky, respektive atmosféry v týmu?
Myslím, že se kolektiv nestal homogenní a netáhl za jeden provaz, a to jak na hřišti, tak mimo něj. Když to začalo skřípat, tak tam byly rozpory. Zdálo se mi, jako by se nechtěli domluvit a více komunikovat.
Kdy myslíte, že vůbec začalo vše nabírat špatný směr? Vždyť přípravu si většina hráčů pochvalovala ...
Fyzická příprava byla dobrá, herní horší. Pak jsme na úvod prohráli v Třeboni, odehráli sice dobrý zápas doma s Plzní, ale v Brně to bylo zase špatné a už tam se objevily náznaky špatného týmového ducha a nesouladu. Pak se začalo prohrávat doma a bylo to čím dál horší. I když některé zápasy nebo jejich části byly dobré, nedotáhly se.
Čím jste se na to snažil reagovat?
Snažil jsme se reagovat změnou herního systému, upustil jsem od složité kombinační hry a snažil se hrát jednoduše. Ani takhle to ale nefungovalo. Vázla komunikace trenér - hráči i hráči – hráči, prostě už to nebylo stoprocentní.
Asi jste si od této práce sliboval více...
To rozhodně. Tušil jsem sice, že nebudeme první rok hrát do šestého místa tak, jak zněl cíl klubu, ale byla tam určitě vidina, že ve druhém roce to bude lepší. Chtěl jsem do týmu zabudovat více mladé hráče, ale byly tam problémy s morálkou i další vlivy.
V čem se Vaše představy nejvíce rozcházely s realitou?
Byl tam obrovský rozdíl oproti Německu, kde taky nebyli žádní profíci, ale to nasazení od hráčů tam bylo úplně jiné.
Co byste udělal jinak, kdybyste měl druhou šanci?
Asi bych z koncepčního hlediska začal s jednoduššími věcmi. I když těch kombinací nebylo hodně, upustil bych od toho, a to i proto, že v týmu nebyla osoba, která by byla prodlouženou rukou trenéra a uměla zavelet. Možná jsem měl ze začátku i více akceptovat, že dříve vycházeli z obrany 1-2-3 a postupně se dostávali k té mé představě.
Jak jste reagoval na odvolání, které přišlo v polovině března?
Věděl jsem, že bych sezonu rád dotáhl do konce, ale říkal jsme si, že pokud to pomůže, tak to stojí za to.
V závěru sezony jste se objevoval na lavičce Hranic, bavili jste se hned na začátku i o angažmá v další sezoně?
Chtěl jsem nejdřív vyzkoušet rozdíl mezi první a druhou šestkou, byla to nová zkušenost. Teprve až všechno skončilo, tak jsme se dohodli na pokračování. Není pravda, že jsem s Hranicemi koketoval už ve chvíli, kdy to bylo v Kopřivnici špatné, ale až po nějakém čtvrtém kole nadstavby. Neuvažoval jsem o něčem takovém, po odvolání jsem chtěl hlavně dotáhnout spolu s Michalem Mayerem kopřivnický starší dorost do konce sezony.
Tematickou stranu připravila
Jana Feilhauerová
