Horolezec Libor Uher si po skončení povídání o K2 prodejem plakátů a DVD vydělával na plánovanou cestu na Mount Everest.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
K o p ř i v n i c e - Kino Puls zaplněné tak, jak to umí jen ty největší hollywoodské trháky, čekalo minulou středu na nenápadného muže z Frýdku-Místku. Libor Uher, automechanik s duší dobrodruha, totiž přijel vyprávět své zážitky z dobytí pravděpodobně nejtěžší hory světa, karákorámské K2. Na vrcholu druhé nejvyšší hory světa a také na vrcholu horolezecké kariéry stanul Uher 20. července loňského roku po Josefu Rakoncajovi teprve jako druhý Čech. Expedice vedená Leopoldem Sulovským se o obávanou, ale krásnou horu pokoušela již podruhé a právě Uher byl jediný, komu se tento cíl podařilo dosáhnout v samém závěru dvouměsíční expedice.
Jak se dobývá nejnáročnější horský štít světa, Libor Uher přiblížil s pomocí multimediálního pořadu, ve kterém kombinoval video, fotografie i počítačovou grafiku. Záběry z expedice prokládal Uher humornými spoty z Youtube i historkami z natáčení. Protiváhou odlehčených částí pak byly naturalistické záběry mrtvých horolezců, které před zraky expedice vytávaly z ledy a byly tou nejdrsnější připomínkou, jak krutá K2 dokáže být, a že už si vzala víc jak 270 životů lidí, kteří se ji rozhodli pokořit.
Sám Uher o svém pobytu v ’zóně smrti’ mluví s velkým respektem. Hora prý dokáže s lidským tělem, ale především psychikou neskutečné věci. „Cítil jsem se, jako bych sledoval čtyři televizní programy zároveň. V hlavě člověku běží vzpomínky, musí odolávat nevysvětlitelným prudkým návalům zlosti či radosti. Najednou se z ničeho nic objeví strach, že tam nahoře chcípnu, a okamžitě to střídá nekonečná euforie.
Takhle se to střídá a člověk se v tom těžko orientuje. Sám sebe se neustále ptáte, jestli ještě nejste cvok,“ popisuje své zážitky z extrémní výšky sedmatřicetiletý horolezec.
Právě v pozměněném stavu vědomí našel Uher i inspiraci pro název pořadu ’Cesta do tramtárie’. „Určitě se každému někdy stalo, že se mu do mysli vetře nějaká písnička, kterou si pak pobrukuje a nedokáže se jí zbavit. A když vám ta písnička hraje čtyři dny v kuse, je to na palici,“ vysvětluje Uher s tím, že v jeho případě to byla Cesta do tramtárie od ostravské kapely Buty.
Patnáct minut, které po mnohatýdenním úsilí Uher strávil na vrcholu K2, byly prý jeho nejkrásnějším horolezeckým zážitkem v životě, ale přiznává, že po cestě zpět zažil i velmi krušné chvíle. „Člověk se vydýchá, vybrečí a je potřeba utíkat dolů. Protože jste ve špatnou dobu na špatném místě. Mně se nakonec dolů podařilo dostat v pořádku, ale bylo to opravdu na krev a o hubu a už bych to nechtěl nikdy v životě absolvovat,“ říká Libor Uher. Jeho slova ovšem neznamenají, že by zanevřel na velehory jako celek, to by totiž nemohl už nyní připravovat expedici na Mount Everest, na kterou s partou svých přátel hodlá vyrazit už v březnu.
David Macháček
