Kdysi v dávnověku se mnohé záznamy nezapisovaly do kronik s přesným datem, ale pomocí odkazu k nějaké dřívější významné události, například ke jmenování panovníka. Historikové tak musí z velké části dokumentů minulosti dny, měsíce a roky luštit. Ti, kteří přijdou po nás, to budou mít s popisem života v Kopřivnici jednoduché – podle neměnného pravidla je pouť vždy víkend před tím, než se děti vydávají do škol.



S letošní poutí to však kronikáři nebudou mít věru jednoduché. Její úroveň se totiž pohledem kritického oka pohybovala ve střední nebo možná i dolní části hodnotící stupnice. Málokdo si nevšiml nižšího počtu stánků než v minulých letech a asi nikdo nezaznamenal něco, co by letošní pouť nějak ozvláštnilo. Překvapení se tak konalo snad jen mezi kolotoči, kde se z reproduktorů linul předem natočený křik vyděšených zákazníků nebo až do umrtvení stejné hlasité fráze moderátorky jedné z atrakcí. Proudy lidí mezi stánky na pěší zóně sice byly větší než vloni, to se ale letos smilovalo počasí.



Pro recept na zajímavější průběh pouti přitom není třeba chodit příliš daleko. Tak jako se v okolí konají dny obce nebo městské slavnosti, mohla by se i kopřivnická pouť spojit s prezentací města, jeho lidí a jejich zájmů. Vhodných kandidátů na veřejné vystoupení by se určitě pár našlo, stačí zalovit třeba mezi amatérskými umělci. Přespolní návštěvníci sem, slovy ostravského barda, nebudou pořád jezdit jen z povinnosti. Michal Polášek