K o p ř i v n i c e - Uplynulá sezona jednoho z nejúspěšnějších kopřivnických sportovců, dvaadvacetiletého karatisty Milana Burgeta, byla negativně poznamenána zraněním. Přesto si na své konto při studiu rekreologie na Univerzitě Palackého v Olomouci připsal další mistrovské tituly.



Jak probíhala letošní příprava?



Na počátku ledna jsem si zranil při fotbale loket tak ošklivě, že ještě teď s ním mám problémy. Tím se celá moje příprava zkomplikovala, protože jsem nemohl karate vůbec trénovat. V dubnu jsem bez tréninku na mistrovství republiky vyhrál, ale znovu jsem si zranění obnovil. Tím pádem jsem sice dostal nominaci na mistrovství světa na Kanárské ostrovy, ale tři dny nato jsem svou účast odvolal s ohledem na zdravotní stav a tréninkové manko. Takhle předčasně mi vlastně sezona skončila.



Takže to byly vaše jediné závody?



Ve škole jsem slíbil, že pojedu na přelomu června a července na Akademické mistrovství Evropy do polské Wroclavi. I tam se mi podařilo nějakým záhadným způsobem vyhrát, což jsem vůbec nečekal. Ale od té doby jsem nesoutěžil, bolí mě ruka. Poslední dobou k udržení fyzičky hraji pouze fotbal a squash.



Čeká vás letos další měření sil?



Třetího října bude seniorská Evropa, ale v tzv. goju-ryu, což je trošku jiný styl karate, tak bych se pomalu rád začal připravovat. A týden nato jsou ve velké Sazka aréně v Praze závody Bohemia Cup s mezinárodní účastí. Trošku mě děsí ten velký prostor, aby se v něm diváci neztratili, ale je tomu věnována poměrně velká propaganda. Uvádět by to měl Anděl, počítá se s vystoupením zpěváků ze Super Star, tak snad bude slušná návštěvnost. Mám přislíbeno, že je se mnou počítáno v příštím roce na Akademické mistrovství světa v New Yorku.



Soutěžíte nejen za sebe, ale i za akademiky. Není to příliš náročné?



Naopak, těch závodů je celkem málo. V době, kdy mi bylo osmnáct, jsem soutěžil za juniory i muže, tak to bylo daleko náročnější. Teď absolvuji kolem deseti závodů ročně. Je to spíš náročné po finanční stránce. Výjimkou jsou výjezdy se seniorskou reprezentací, kde mám všechno hrazené, ale jinak to jde opravdu do peněz.



V souvislosti s vámi se mluví i o vašem působení v týmu Bum Šankar.



Hraji ještě malou kopanou a Bum Šakaru jsem dopomohl k vítězství v 1. lize. Nehraji všechna kola, ale i o důležité góly jsem se dokázal postarat. Nejsem technický hráč, snažím se uvažovat a zbytek vyvážím mrštností a dravostí.



Pokud by vás nebrzdilo zranění, věnoval byste přípravě víc?



S tréninkem je to špatné, cítím, jak jdu dolů, hodně jedu z rezerv. V Olomouci trénuji málo. Chybí tam kvalitní klub a navíc učení je hodně. Pokud jsem chodil na gymnázium, bylo to všechno jednodušší. Není to jenom můj problém, celá současná špička se nevěnuje tréninku naplno. Zkrátka nikdo na to nemá tolik času. My nejsme profesionálové tak jako ve Francii.



S karate jste svázaný většinu života, doporučil byste ho i své čtyřleté neteři?



Té bych karate rozmlouval. U holek se mi nelíbí, jak se bijí. Ale protože se karate dělí na kata a kumite, tak bych jí doporučil katu, což je boj s imaginárním soupeřem. Nelíbilo by se mi, kdyby jí z každého tréninku tekla krev, jako třeba kopřivnické mistryni republiky Soni Hejdukové. Jenže ani tu nemůžeme s kolegou Modráčkem na tréninku šetřit, jinak by neměla takové výsledky. Ale nikdy jsem Soni neudělal velkou modřinu, jen párkrát vyrazil dech, ale takové natrhnutí, to se nepočítá.



Jak jste se ke karate dostal?



Asi jako každý kluk v mém věku jsem se nechal ovlivnit bojovým uměním Jeana-Clauda van Damma. Brzy přišly první úspěchy na soutěžích a už jsem bych chycen. Jenom mě mrzí, že ještě pořád se karate nedostalo na olympiádu, a to jeho propagaci a popularitě neprospívá.



Ilona Hoffmannová