Velký sál kopřivnického kulturního domu se před 25 lety proměnil v arénu, kde lidé sledovali a následně i oslavovali triumf českých hokejistů v olympijském turnaji.
FOTO: TOMÁŠ KOSEK
Kopřivnice (dam) – Čtvrt století a jeden den uplynuly od chvíle, kdy český národní tým senzačně ovládl olympijský turnaj v japonském Naganu. Celá Česká republika tehdy zcela propadla hokejové mánii a přímé přenosy v brzkých ranních hodinách sledovali i lidé, kteří by se jindy za velké sportovní fanoušky neoznačili. Kopřivnice nebyla výjimkou. I tady hokejové nadšení houstlo s tím, jak národní tým procházel pavoukem turnaje, a kulminovalo v neděli 22. února. Kopřivnice byla jedním z mála míst v republice, kde se lidé sešli fandit v opravdu velkém počtu. Velkoplošné projekce totiž tehdy ještě nebyly zcela běžné. Tehdejšímu provozovateli kopřivnického kulturního domu se povedlo jeho velký sál proměnit v hokejovou arénu už pro semifinálový zápas s Kanadou. Když se ukázalo, že ani ta nedokázala Čechy zastavit, bylo jasné, že zájem o finále bude obrovský. Přesto, že přenos začínal v pět ráno, fanoušci rozhodně nebyli líní si přivstat. „Vstupenky na projekci se vyprodaly během dvou hodin, nakonec jsme ale do sálu museli pustit mnohem víc lidí. Někteří čekali celou noc, a tak v sále bylo na finále určitě hodně před 500 lidí,“ vzpomíná Lubomír Sazovský, který tehdy s kolegy z firmy Ludvík Moravia kulturní dům provozoval.
Kopřivnice měla štěstí, že disponovala nedávno otevřeným novým kinosálem, jenž byl vybaven jedním z prvních výkonných digitálních projektorů. „Bylo to čtyřicetikilové monstrum za zhruba dva miliony korun, které jsme přesunuli z kina a na velkém sále pro ně postavili speciální konstrukci. Promítalo se na velkou bílou plachtu, kterou uklízečky sešily z ubrusů,“ loví vzpomínky Sazovský.
Hokeji se ten víkend před 25 lety přizpůsobovalo v podstatě vše. V sobotu večer měla v kulturním domě ples místní ODS. Organizátoři bál ukončili ve tři ráno a část hostů se jen přesunula do přilehlého baru a čekala, až bude sál přestaven pro hokejovou seanci.
Přestože technická kvalita projekce ani nemohla odpovídat dnešním standardům, velký sál už v pět ráno doslova praskal ve švech a komentář z reproduktorů nebylo přes fandění fanoušků skoro slyšet. Když pak gól Petra Svobody otevřel pověstnou „zlatou bránu“, kelímky s pivem vylétly divákům nad hlavu a zaměstnanci kulturního domu měli o nedělní program postaráno. Zatímco oslavy se postupně přesunuly do ulic, oni připravovali sál na odpolední volbu Miss Poupě. Výhrou oslnění Kopřivničané vyrazili do ulic. Průvod fanoušků s vlajkami procházel městem za troubení klaksonů a provolávání hesel jako Hoši, děkujem! Hašek na hrad! nebo Hlinka je bůh, kde se k němu spontánně přidávali další lidé. Oslavovalo se až do večerních hodin nejen v ulicích, ale i v hospodách a pondělní docházka do zaměstnání nebyla podle pamětníků právě příkladná.
