Z á v i š i c e - Pro Jaromíru Hajdovou jsou závišické dožínky srdeční záležitostí. Je ráda, že se podařilo obnovit tradici, která se v tomto kraji naposledy uskutečnila v padesátých letech v jejích rodných Bordovicích. Při prvním ročníku v roce 1991 byla v kroji pouze ona se svou dcerou, letos šlo v dožínkovém průvodu dvaašedesát krojovaných občanů.
„Bývá jich většinou kolem sedmdesáti, ale někteří se v den akce teprve vrátili z dovolené, a to se už kroje nestihnou připravit,“ uvedla Hajdová. Z počátku si kroje vypůjčovala od lidí, o nichž věděla, že je mají doma, a taky ze Štramberka, kde měli kroje blížící se spíše jižní Moravě než Valašsku. Časem některé získala a hlavně našila takovou spoustu, že dnes je schopná ustrojit až sto dvacet zájemců.
Tradiční ženský valašský kroj se skládá ze zdobených rukávců, kordulky, minimálně dvou spodnic, sukně zvané zadnica a zástěry zvané přednica. Svobodná dívka nosila na hlavě vyšívaný čepec a vdaná žena pak šátek. Nezbytným doplňkem byla čerstvá kytička. Podle slov paní Hajdové mají nejstarší kroje sedmdesát i osmdesát roků. V jednom z dětských krojů, který nosila sama jako dítě, se dnes proháněla její čtyřletá vnučka Julinka.
Tři týdny před obecními dožínkami se dům Hajdových mění ve skladiště. Uschované kroje se vytahují z vaků zpod postelí a skříní, všechny se žehlí a kompletují. „Pokaždé prosím lidi, aby si je průběžně odebírali, abych měla místo pro přípravu dalších.“ Stejný zmatek pak panuje ještě čtrnáct dní po dožínkách, kdy se kroje majitelce vracejí a ona si je všechny sama většinou ručně pere. Dětské kroje se během roku využijí ještě při vítání občánků.
Ilona Mazalová
