Ten příběh zná už lidstvo poměrně dlouho. Dušičky neboli památka zesnulých se slaví nepřetržitě přes tisíc let. Sychravé počasí počátku listopadu jako by k návštěvě hřbitova přímo vybízelo. Temnota prodloužených nocí však více než kdy jindy odkrývá pomníčky jiné. Plamínky svíček osvětlují časté křížky podél silnic.



Připomínky tragédií hned vedle vozovky však vyvolávají složité otázky. Mají se pietní místa nechat být nebo by bylo lepší je jako černé stavby úředně odstraňovat? Je křížek přínosem bezpečnosti jako varování řidičům nebo naopak natolik láká pozornost, že může být příčinou dalších neštěstí? Problém je o to komplikovanější, že se kromě roviny dopravní dotýká i citlivých oblastí lidské etiky ve vztahu k pozůstalým. Nikdo se tedy do jeho řešení zrovna nehrne a majitelé pozemků raději zastávají pozici mrtvého brouka.



Pomníky mají smysl pouze tehdy, když si za nimi lidé mohou něco konkrétního představit. Těm, kteří neznají okolnosti neštěstí, letmo zahlédnutý křížek u cesty neřekne, co přesně se na daném místě stalo. Označit pomníčky jako výchovný prvek je proto pochybné. Místo zbystření pozornosti mohou paradoxně soustředění řidiče rozptýlit. Z těchto důvodů by se raději stavět neměly.



Při vší pietě k blízkým zemřelého má pomníček u cesty podstatný význam jedině pro ně. Potřeba upravit určité místo však souvisí se vzpomínáním pouze povrchně. Chybějícího člověka si musí každý nosit hlavně ve své duši.



Michal Polášek