Kopřivničtí dobrovolníci v Neumannových dělnických kasárnách ve Frýdku v lednu 1919.
FOTO: ARCHIV MUZEA FOJTSTVÍ
(Dokončení z minulého čísla)
Jako první města na Slovensku kopřivničtí dobrovolníci obsadili Kysucké Nové Mesto a Čadcu. Rudolfův bratr Vilém Váňa, zvaný „Vila“, a čtyři další se vydali podívat, jak to vypadá v Čadci. Šli podél trati a před Čadcou potkali mladého Slováka, od něhož se dozvěděli, že na začátku nádraží je maďarská hlídka s kulometem. Využili tedy momentu překvapení a Vilém svým zvučným hlasem rozdával rozkazy: „Jedna rota vpravo a jedna „vlevo“. Spustil takový pokřik, jako by velel mnohonásobně početnějšímu oddílu. Mezi Maďary to způsobilo paniku a utekli. „Vilova“ hlídka se na nádraží zmocnila lokomotivy a několika vagonů a vrátila se do Turzovky. Zde naložili ostatní a vydali se zpět do Čadce, kterou obsadili bez jediného výstřelu. Následujícího dne postupovali na Žilinu a Vrútky. Dne 11. prosince obsadili Turčanský sv. Martin, kulturní středisko tehdejšího Slovenska. Večer na náměstí sborově zapívali několik písní. Při této události se seběhlo mnoho obyvatel a dostavili se také političtí představitelé v čele s Vavro Šrobárem. Nastalo velké radostné vítání, objímání a děkování za osvobození.
V noci 14. prosince obsadili Kremnicu, město budoucí Československé mincovny. Zde se doslechli, že asi před hodinou odjel směrem na Budapešť vlak plně naložený materiálem a stroji z mincovny. Větší část oddílu si vzala na starost Kremnicu a 27 dobrovolníků se vypravilo s lokomotivou a jedním vagonem stíhat vlak. Dohnali jej okolo jedné hodiny v noci, když vyjížděl z nádraží v Hronské Bereznici. Dobrovolníci rychle naskákali na poslední vagony vlaku a po střechách běželi k lokomotivě. Přinutili strojvůdce zastavit a vrátit se do stanice. Zbytek dobrovolníků mezitím obsadil stanici a zjednal pořádek. V Hronské Bereznici zadrželi také vlak naloženy doutníky z tabákové továrny v Banské Štiavnici. Oba vlaky představovaly milionové hodnoty. Druhého dne je poslali do zázemí. Až později se dozvěděli, že vlak s doutníky byl rozkraden československým vojskem.
Hronská Bereznica byla významným železničním uzlem, kde se křižovaly vlaky. Jejím obsazením zajistili důležitý strategický bod a zabránili Maďarům postupovat z jihu. Po celé té noční honičce byli dobrovolníci velmi hladoví. Neměli s sebou žádné potraviny, a tak si vynutili večeři v nádražní restauraci. Příštího rána se Rudolf Váňa vypravil do nedaleké vesnice Jalné, koupit u mlynáře několik bochníku chleba. Mlynář přislíbil šest velkých bochníků, k tomu prase a pytel pšeničné mouky. Tato zpráva vyvolala mezi dobrovolníky nadšení. Dva sokolové z Rožnova, Rozehnal a Janík, se pro zásoby obratem vydali zpět. Cestou do Jalné však natrefili na vlak plný Maďarů přijíždějící z Levice. Ti na ně spustili palbu z kulometů. Rozehnalovi se podařilo skočit pod mostek a dostat se do lesa. Janík byl trefen šesti střelami do krku a plic a na místě zemřel. Tato střelba způsobila v Hronské Bereznici poplach. Kopřivničtí dobrovolníci rychle zaujali palebná postavení v úzkém průsmyku mezi řekou Hronem, dráhou, silnicí a kopcem. Podařilo se jim zabránit maďarskému vlaku vjet do nádraží. Maďaři pálili jako diví z pušek a několika kulometů. Dobrovolníci museli šetřit střelivem, kterého měli kritický nedostatek. Stříleli proto jen na jistý cíl a obsluha kulometu mohla střílet pouze jednotlivými ranami. Jejich kulometčík byl po chvíli raněn průstřelem nártu. Nohu si stáhl nad kotníkem kapesníkem a setrval u kulometu do konce přestřelky. Asi po dvou hodinách se Maďaři stáhli k vlaku, naskákali do vagonů a odjeli pryč. Jak se později dobrovolníci dozvěděli, Maďaři v Hronském sv. Kříži tehdy pochovali 36 padlých a měli mnoho raněných.
Z Hronské Bereznice chtěli dále obsadit Banskou Štiavnici a Levici a pak se pustit dále na Zvolen. K tomu však již nedošlo, protože přicházely posily, které kopřivnické dobrovolníky vystřídaly. Kopřivničtí byli staženi do Kremnice, kde si měli odpočinout. Odtud se přesunuli do Martina. Když se místní dozvěděli, že kopřivničtí zpěváci jsou zpátky, požádali je, aby uspořádali s jejich souborem Spevokol v Matičním domě veřejný koncert. Noty s sebou neměli a tak zpívali sbory, které znali zpaměti. Bouřlivý potlesk a volání po opakování znamenalo, že nezpívali vůbec špatně. Následovalo bohaté pohoštění a při odchodu našli v kapsách svých plášťů ještě láhve vína na rozloučenou.
Po šesti týdnech bojů na Slovensku byli 21. prosince 1918 převezeni do Frýdku. Tím začala jejich výprava na Těšínsko. Na Štědrý den spustili Poláci dělostřeleckou palbu. To znamenalo nový postup přes Hnojník na Těšín a dále do Golešova. Cílem jejich postupu bylo Bílsko. Toho však nedosáhli, protože postup byl zastaven zásahem mezinárodní komise, která stanovila demarkační čáru. Museli se vrátit do Těšína. Nastalo jednání a dobrovolníkům nezbylo nic jiného, než čekat. Na Těšínsku byli zařazeni do řádně organizovaných vojenských celků a dále hlídkovali na demarkační linii. V únoru roku 1919 se většina z nich vrátila domů. V červnu 1919 se téměř šedesát kopřivnických sokolů znovu dostavilo k odvodům nařízených Českou obcí sokolskou. Na Slovensku opět probíhaly boje s Maďary, do nichž však již nezasáhli, protože tvořili rezervu bojujících jednotek pravidelné armády. V těch však byli také Kopřivničané jako například Antonín Kuchař, který padl v červnu 1919 u Nových Zámků.
Dobrovolnické oddíly měly v prvních dnech po vzniku republiky velký význam. Když se zhroutil rakouský stát a vzniklo Československo, nebyla na našem území vlastní armáda. Bývalé mnohonárodnostní jednotky rakouské armády ovládal chaos. Byly tu zahraniční legie, ale s těmi se nemohlo v prvních dnech počítat. Ruské legie se v té době koncentrovaly u Vladivostoku na pobřeží Tichého oceánu. Zbývaly legie francouzské a italské, které potřebovaly nějaký čas na přesun. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byli Maďaři, kteří se nehodlali smířit se ztrátou Horních Uher, jak toto území nazývali. Propukl také spor s Poláky o Těšínsko. V té chvíli zde nebyl nikdo, kdo by zabezpečil naše území, kromě dobrovolníků. Ti začali na Slovensko pronikat ve dvou proudech, od Ostravy a Uherského Hradiště. Na špici ostravského útoku byla právě zmíněná skupina sedmdesáti dvou Kopřivničanů, zařazených do XIX. asistenční setniny, zvané také Kopřivnická či Moravsko-ostravská, nejprve vystupující samostatně a později začleněné do Frýdeckého sokolského praporu. Kopřivnickým dobrovolníkům nelze upřít, že svým odhodlaným bojem přispěli k rychlému obsazení Slovenska, což bylo nesmírně důležité pro životaschopnost mladé republiky v prvních dnech její existence.
Ondřej Šalek, Muzeum Fojtství
