Jako každý rok si touto dobou připomínáme vznik samostatného československého státu. Téměř neznámou kapitolou tohoto období jsou osudy kopřivnických dobrovolníků, kteří se v listopadu 1918 vydali obsazovat Slovensko. Podrobný popis této výpravy nám zanechal kopřivnický obchodník Rudolf Váňa. Ve třicátých letech své vzpomínky uveřejnil ve Věstníku pluků stráže svobody a po druhé světové válce je zaznamenal také v rodinné kronice. Z Váňova vyprávění je zřejmý jeho negativní postoj k Rakousku-Uhersku a také vlastenecký vztah k rodné zemi. Propastný rozdíl se projevuje v jeho motivaci bojovat jako rakouskouherský a československý voják.
Za první světové války sloužil jako písař u 100. pěšího polního pluku v Piotrkówie, v Ruském Polsku. Patřil mezi tzv. „ulejváky“, což byli vojáci, kteří se všemožně snažili vyhnout vojenským povinnostem a především nasazení na frontě. Několikrát dokonce zběhl. Přátelil se s učitelem Aloisem Gorazdem Jurečkou, jenž mu do Piotrkówa posílal české noviny, které Váňa dále šířil mezi českými vojáky. V říjnu 1918 dostal od Jurečky dopis, aby přijel domů, protože se v nejbližších dnech očekává převrat. Tato informace předběhla skutečné události o několik dní, a tak se Rudolf Váňa vrátil ke své jednotce, aniž by ho převrat během dovolené zastihl. Až po několika dnech došla k jeho batalionu zpráva, že je v Čechách revoluce. Než se však telegram dostal na stůl veliteli, znali vojáci jeho obsah a ihned učinili potřebné kroky, aby se o tom dozvěděli i ostatní Češi u rot. Ještě toho dne večer bez povolení odjela domů první skupina vojáků, včetně Rudolfa Váni. Nejčastěji z Piotrkówa jezdili do Kopřivnice přes Katovice, ale protože jeli bez dokumentů a obávali se Němců, zvolili cestu přes Osvětim, kde chtěli přesednout na vlak do Bohumína. Poláci je v Osvětimi nechtěli pustit a snažili se je odzbrojit. Rudolf Váňa si s sebou vezl armádní pistoli, pomocí níž si vynutil vstup do vlaku. Do Kopřivnice se dostal 30. října 1918.
V Kopřivnici se přihlásil do služby v místní dobrovolnické jednotce, která střežila majetek vozové továrny, přístupové cesty a nádraží. Domů poslali Maďary, kteří hlídali zajaté Rusy a Italy a ty rovněž propustili. V tomto útvaru Rudolf Váňa sloužil několik dní, když se dozvěděl o výzvě České obce sokolské, žádající členy sokolských jednot, aby se hlásili k obsazování Slovenska. Rudolf Váňa jakožto sokol považoval za samozřejmé přihlásit se na tuto výzvu. Nechtěl však na nikoho působit osobně, proto napsal na arch bílého balicího papíru, že příštího dne ve dvě hodiny odpoledne odjíždí vlakem na posádkové velitelství do Příbora. Aby se před odjezdem na nádraží přihlásil každý, kdo chce jet s ním. Toto oznámení připevnil na vrata továrny.
Na nádraží se ve stanovenou dobu sešlo pětadvacet sokolů a tři členové Dělnické tělocvičné jednoty. Kopřivnické nádraží zaplnilo mnoho lidí, kteří dobrovolníky vyprovodili za nadšeného zpěvu. Na velitelství v Příboře jim vystavili cestovní rozkaz a poslali je do Kroměříže, kde byli vyzbrojeni a společně s několika sokoly z Rožnova zařazeni do „Sokolské úderné roty“. Dále byli vysláni na velitelství do Moravské Ostravy, kde jim přidělili velící důstojníky a dva kulomety i s obsluhou.
Z Ostravy pokračovali do Bílé v Beskydech, odkud se 14. listopadu 1918 vydali ke slovenským hranicím. Odpoledne u hraničních kamenů sborově zazpívali „Kde domov můj“ a na slovenskou půdu vstoupili za zpěvu „U boj“ z opery Mikuláš Šubič Zrinský. V jednotce bylo mnoho členů sokolského pěveckého sboru, takže jim zpěv nečinil žádné obtíže. Za tmy, bez boje obsadili první slovenskou obec Turzovku a během noci Makov. V následujících dnech pak i další vesnice. V několika případech museli přísně zakročit proti místním lidem, protože zde propukly nepokoje, doprovázené vypalováním usedlostí a rabováním. Někteří Slováci dokonce vraždili Maďary a Židy, s nimiž si vyřizovali účty.
Dobrovolníků bylo zoufale málo, a tak se Rudolf Váňa domluvil s velitelem, že odjede do Kopřivnice a přiveze další chlapce, kteří se mezitím vrátili z války. Váňa přijel na štramberské nádraží od Veřovic okolo deváté hodiny ráno. Šel z horního konce Kopřivnice a cestou navštívil hostinec u Heisigů, kde tenkrát sídlila jednota kopřivnického Sokola. Přítomní hosté takřka oněměli, když se náhle objevil ve výčepu s celou svou výzbrojí. Den předtím se totiž po Kopřivnici rozšířila zpráva, že je na Slovensku Maďaři obklíčili a postříleli. Rudolfa Váňu měli dokonce oběsit. Odpoledne opět napsal na balicí papír výzvu a vyvěsil ji na vratech továrny. Druhý den odjížděl s více než čtyřiceti dobrovolníky. To už jich dohromady bylo více než sedmdesát a utvořili dvě čety.
Přibližně v té době ztratili Bohuslava Váňu z Kopřivnice. Pravděpodobně jej zabili Maďaři. Nikdy se nepodařilo zjistit, co se s ním stalo. Zůstal nezvěstný. Kromě maďarských vojáků byli největšími nepřáteli ozbrojení maďarští železničáři, kteří častokrát stříleli. Slováci přijímali české vojáky příznivě. Vyskytly se však i opačné reakce, a to především, když čeští vojáci kradli. S tím se setkali i Kopřivničané, když jejich velitel po obsazení Turzovky ukradl z domu místního maďarského lékaře všechny cenné věci. Zabavil také slovenskému rolníku žebřiňák s krávami a poslal jednoho vojáka z Ostravy s tímto lupem do Místku. Proti tomu se postavil celý oddíl. Žádali, aby se vzdal vedení jejich útvaru a předal je svému zástupci, s čímž neuspěli. Sepsali tedy stížnost a poslali tříčlennou delegaci na velitelství do Ostravy. Jejich velitel si mezitím do Ostravy telefonicky stěžoval a po příjezdu byla delegace zatčena a uvězněna. Kopřivničtí byli označeni jako rebelanti. Druhého dne přijel z Ostravy do Turzovky důstojník a vyhrožoval, že za rebelantství může být každý desátý zastřelen. Po vyjasnění situace prokázali veliteli vinu a ten byl zbaven velení a později degradován a uvězněn.
Ondřej Šalek, Muzeum Fojtství
(Příště dokončení)
