K o p ř i v n i c e - Už víc jak dva měsíce stojí v čele Regionálního muzea Kopřivnice, a šéfuje tak i největší turistické atraktivitě města. Pro Lumíra Kaválka to ovšem není první angažmá, v místním muzejnictví už v roce 1998 stál jako první šéf u zrodu nové formy jejich provozování prostřednictvím obecně prospěšné společnosti. On sám tvrdí, že jeho návrat do Kopřivnice má i emotivní pozadí, o muzeu totiž mluví jako o dítěti, u jehož zrodu byl a nikdy ho nepřestal milovat. O tom, kam chce toto pomyslné dítě směřovat a jak vidí jeho budoucnost, je následující rozhovor.
S jakým základním cílem jste do muzea přišel?
Především ho minimálně udržet. Kopřivnice deset let oslovuje tím, co má, a je naprosto výjimečné oproti jiným městům, a to jsou tři věci - Tatra, tři muzea, Praha by jich musela mít okolo 169, aby se jí vyrovnala, a lidé. To jsou tři fenomény Kopřivnice, o kterých je nutné vědět. V souvislosti s celorepublikovým trendem zvyšování nabídky v oblasti turistiky a trávení volného času, je to pochopitelně pozitivní zpráva. To je to, na co se musíme zaměřit v obecné rovině. Konkrétních detailů je celá řada. Ty se pak velmi odlišují. Technické muzeum potřebuje něco úplně jiného než Fojtství nebo Šustalova vila.
Jaká je tedy vize pro nejbližší budoucnost?
Ta vychází z možností, které jsou jak z finančních, tak technických. Prvořadá vize pro člověka, který muzejní prostředí trochu zná, je usoustavnění všeho, co v muzeu dneska je. Došlo k převodu Muzea Fojtství a odkupu sbírek. Ještě nebyla možnost ty sbírky uspořádat, digitalizovat, prostě podniknout s nimi to, co z muzea dělá muzeum, tedy naprosto jednoznačná a přesná evidence. Z hlediska funkčního je nutné tvrdě jít po využití Šustalovy vily širokou veřejností především z Kopřivnice a celého Kopřivnicka. Totéž se týká Muzea Fojtství.
Využitím Šustalovy vily a Fojtství myslíte co?
Šustalova vila byla hodně nákladně upravena. Je to nejen kulturní památka, ale taky objekt, který se hodí nejen pro muzejní využití. Jsou tam k dispozici prostory, které umožňují práci s počítačem a internetem. Je tam nádherná a výborně technicky vybavená společenská či, chcete-li, přednášková místnost. V Kopřivnici sídlí celá řada firem a nevidím jediný důvod, proč by se různá setkání se zákazníky, vlastními zaměstnanci nebo s dalšími partnery nemohla odehrávat právě tady. A to zlepší ekonomiku provozu. V podstatě totéž platí i pro Fojtství. Tato firma není v podstatě nic jiného než akciovka. Má svou správní a dozorčí radu. Finance si musí nějakým způsobem zajistit. Jediný rozdíl je v tom, že zisky se nerozdělují mezi zakladatele nebo zaměstnance, ale veškeré peníze jdou zpět do provozu, případně do vylepšení funkce.
Je možné, aby expozice na Fojtství a v Šustalově vile byly soběstačné?
Nemám jinou možnost než spoléhat na to, že tak, jak všechna města, která mají svá muzea, a Fojtství a Šustalova vila nejsou ve své podstatě nic jiného než městská muzea, bude i Kopřivnice mít vůli i nadále pomoci jejich provozu. Když se za pomoci Evropské unie opravilo Fojtství a Šustalova vila, tak se obávám, že nikdo nepomyslel na to, že je bude nutné také provozovat. Postavit nebo rekonstruovat muzeum je jedna věc, ale je třeba myslet na to, že v něm bude potřeba spousta obslužného personálu a už při rekonstrukci si na tyto provozní výdaje najít zdroje. Vím, že v tom byl trošku zádrhel, ale dneska už se nedá přemýšlet o tom, jestli to bylo efektivní nebo ne. Ta muzea stojí a fungují. Šustalova vila ani Muzeum Fojtství si prostě svým charakterem a pojetím nejsou schopny vydělat na provoz. Nebýt smluv a dotací od města a Tatry a 90tisícového davu návštěvníků v Technickém muzeu, neexistovala by. Chybí absolutně možnost dojezdu k Muzeu Fojtství, není tam kde zaparkovat. Už moji předchůdci se zabývali tím, jak by šlo udělat parkoviště. Je to záležitost města a případně majitele nějakých pozemků. Neříkám, že je to záležitost úplně jednoduchá, ale určitě není nepřekonatelná.
Vztah Tatry a muzea byl svého času velmi komplikovaný. Myslíte, že teď, když se jí začíná znovu dařit, může být její podpora větší?
Tatra nikdy nepřestala muzeum podporovat zcela. Muzeum na začátku převzalo rozpočet tehdejšího Technického muzea Tatry. Na základě odhadu pracnosti byly udělány smlouvy s Tatrou. Ta se pak ale ocitla v úplně jiných podmínkách i finančních, což se zákonitě projevilo také v tom, že nám nebyli schopni a ochotni platit částky, na kterých jsme se původně dohodli. Smlouvy se změnily a s nimi i úroveň poskytovaných služeb. Ta část, která by se dala nazvat marketingem a propagací, pro Tatru trošičku usnula a zbyla jen péče o sbírky a jejich prezentace. To, co Tatra platí, není přemrštěná suma, kdyby převzala jen Technické muzeum a provozovala ho sama, tak by ji to levněji nepřišlo. To vím bezpečně a mohu to i prokázat. Vím, jaké jsou náklady, jaké jsou tady platy. Opravdu se těším, jak si budu moci o problémech technických, provozních i finančních popovídat třeba s panem Adamsem. Myslím, že pro Tatru zabezpečujeme maximální servis, a nevidím problém dohodnout se s oběma zakladateli. V případě města je ten zájem evidentní, protože Kopřivnice nemá nic jiného, co by do ní přilákalo ročně zhruba sto tisíc lidí. Propojení pupeční šňůrou s Tatrou je jasné už od doby, kdy tady Šustala vyrobil první kočár.
Bude možné získávat peníze také jinde než u zakladatele a od návštěvníků muzeí?
Já jsem optimista. Šance je vždycky. Od vstupu do EU máme možnost žádat o peníze z evropských fondů. Jsem skálopevně přesvědčen o tom, že Tatra a její historie je v evropském i světovém měřítku natolik významná, že na tyto peníze dosáhneme. Také je tady možnost ucházet se o peníze ze Společného regionálního operačního programu, tedy o naše státní granty. Chce to nabídnout kvalitní projekt, ale i toto jde ruku v ruce s městem, regionem, krajem a Tatrou.
Jaké jsou ty nejaktuálnější a nejpalčivější problémy muzea?
Je hodně nepříjemné, že se zatím nepodařilo optimalizovat zázemí pro auťáky. Naopak v roce 2003 spadla hala, kde byly deponovány. Budova u nádraží, ve které jsou renovační dílny, pomalu dozrává k tomu, že pokud do ní něco neinvestujeme, tak spadne taky. Chybí prostory pro uskladnění aut. Expozice je už přeplněná a auta není kde ukládat. Mám v úmyslu vstoupit v jednání se zástupci Tatry. Jsou určité možnosti, které by tento stav mohly vyřešit. Všechna auta, která dnes máme, jsou tady, a něco málo je v jedné z hal v Tatře, což je poměrně nešťastné pro obě strany. Nemluvím o naprosté absenci depozitárních prostor pro Muzeum Fojtství, pro uložení muzejních předmětů, dokumentů o Kopřivnici nebo Hanzelkův odkaz lašských sbírek. To je tristní, z toho opravdu běhá mráz po zádech. Dokumentaci sbírek a podobné věci musíme zvládnout sami. Co se týká prostor, ale i takových věcí, jako je parkoviště, se bez přímé pomoci a zájmu ze strany města a Tatry prostě neobejdeme. Pokud nebude zájem, úroveň muzea bude postupně upadat až to skončí jen u otevřených dveří a dvou uklízeček, které budou oprašovat něco, o čem ani nebudeme nic vědět. Už dneska je personální stav v muzeu podceněný. Navíc jsme společnost, která spravuje půlmiliardový majetek v pěti různých lokalitách, a není tady jediné služební auto. Po správní radě budu chtít schválit leasing na jednu dodávku a jedno osobní auto, bez toho si další provoz nedokážu představit.
Padl jste prý do bazénu, ve kterém je úplně jiná voda, než když jste z něj před osmi lety vylezl. Dá se ta metafora nějak vyložit?
Kdybych býval byl neodešel, tak si myslím, že by některé věci byly jinak. Ale já nemám rád kdyby, je to pouze domněnka. Muzeum mohlo jít trošku víc dopředu. Mělo být víc vidět. Já jsem byl celá léta ve styku s médii. Čtu noviny, dívám se na televizi a poslouchám rádio, ale byl opravdu svátek, když jsem se doslechl, že kopřivnické muzeum něco chystá. Mně připadá, jako by tady spala Šípková Růženka, a tak se teď pokusíme mým prostřednictvím jí dát polibek, třeba se probudí. V žádném případě ale nejde říct, že by ten pomyslný bazén byl horší. Je trošičku větší a je v něm jiná voda. Tou vodou myslím peníze, spolupracovníky a podmínky, ve kterých se pohybujeme. Dosluhují čerpadla na připouštění čisté vody, občas je někde trochu vodní kámen nebo tam roste něco, co by nemělo, ale v zásadě je to stále tentýž bazén, který stále můžete nabídnout k milému vykoupání všem, kteří o to budou mít zájem.
David Macháček
