Jaromír Konůpka: Očima vzpomínek



Kopřivnice za mého mládí byla naprosto jiná, než je dnes. Rozhodně nebyla městečkem, ale jen taková podivná vesnice s neuvěřitelně velkou fabrikou. Jako děcka jsme stále kmitali, znali jsme všechno i všechny. Narodil jsem se v chudé dělnické kolonii, ale od deseti let už jsem bydlel v domečku „na dědině“. Vždy však v našem okolí vládla přátelská sousedská pohoda. Dnes bydlím v paneláku a ne a ne si zvyknout. Téměř nikoho tu neznám, lidé tu chodí kolem sebe jako cizinci a pořád se tu někdo stěhuje. Tož tomu říkám „uzavřené televizní společenství či sousedství“. Asi tušíte, jak je to myšleno.



V potoce Kopřivnice bývalo více vody a ta byla celkem čistá. V jedné z přehrádek budovaných hasiči jsme se dokonce i učili plavat. A věřte nevěřte, můj kluk ještě v roce 1964 v ní chytil krásného raka! V nedaleké Lubině, našem koupacím eldorádu, jsme se bez obav a následků napili vody i přímo z toku. Pak ji v roce 1968 strašně „zprasili“ Rusáci, když zabrali kasárna ve Frenštátě. Dnešní obyvatelé sotva uvěří, že ještě v padesátých letech bylo na území Kopřivnice šest rybníčků a ve třech z nich se spokojeně plácali kapříci. No, a dokonce v tom jednom jsme ze dna lovili škeble, což je garance vysoké kvality vody.



V životě se mi vícekrát stalo, že lidé naprosto netušili, kde ta Kopřivnice s Tatrou leží. Po válce jsem studoval ostravskou průmyslovku. Na závěr jsem pozval naši třídu na exkurzi do našeho závodu. A spolužáci se mě zcela upřímně ptali, zda ta Kopřivnice je před Vsetínem anebo až za ním. Jindy, přesně v roce 1952, jsme s Lojzou Karlovským, místním velice oblíbeným „národním umělcem“, trávili rekreaci v Krkonoších. Na závěr pobytu při „dojemném“ loučení se spoluúčastníky, většinou to lidiček z Čech, ba i z Prahy, nám dvěma tatrovákům děkovali za to, že jsme dorazili až z daleké, vinohrady oplývající, jihomoravské Kopřivnice, abychom je celý týden bohatě bavili. Tož jsme je ještě jednou pobavili odhalením, že bydlíme a pracujeme asi tak 30 kilometrů od centra Ostravy. Ještě do třetice. To už bylo dva roky po tom, co náš rodák, Emil Zátopek, překonal dvacetkrát světový běžecký rekord a dotáhl do republiky čtyři zlaté olympijské medaile. V západočeském tisku jsem si přečetl, že pochází ze zcela malé vesničky kousek od Zlína.



Teď abych si přihřál polívčičku. Emil byl můj spolužák a celoživotní kamarád, než doběhl v roce 2000 svůj poslední závod. Kdybych já jen zamlada tušil, jakou světovou veličinou on bude, tož jsem si těch jeho nesčetných „výpalků“ zapamatoval ještě více. Odmalička byl velice průbojný a pěstoval si jakési krédo, že „když musím, tož musím, ale pak to stojí za to!“. Třebas ten kousek z osmičky třídy. V češtině jsme měli hezkou a námi zbožňovanou paní učitelku Kvardovou, která nám zadávala těžká slohová cvičení. Jednou však vyhlásila prý lehčí téma: „Komu se nelení, tomu se zelení“. Mně bylo vždy šumafuk, o čem píšu, ale Emil tenkrát zase zapracoval. Sotva odešla ze třídy, vyskočil na lavici a jako by Leninovi z oka vypadl, začal bouřit: „Kluci, takovou blbost přece nebudeme psát. Navrhuji stávku!“ A skutečně s ním, a on byl jedničkář, větší polovina třídy tehdy nepsala. Náhoda tomu chtěla, že v příští hodině byl vyvolán jako první, aby se pochlubil dílkem. Místo toho Emil naprosto odvážně a ještě ohnivěji pronesl svůj názor na zadání. I když nás paní učitelka měla ráda, zde necouvla. A v sobotu, to se tehdy ještě učilo, chtěla mít od všech vzbouřenců slohovky na stole. V pondělí vlítla do třídy jako fúrie a spustila: „Teda Emilku, to jsi se mi pomstil!“ A přiznala, že značnou část neděle strávila luštěním jeho rébusu. Ten byl napsán mimořádně drobným písmem a zabral pět stran sešitu. Smích celé třídy ale nakonec rozzářil i tvář naší Jarmilky. Ten příběh měl hezké pokračování asi po třiceti letech. To když jsem se poprvé od školních lavic setkal s paní učitelkou v ostravské tramvaji. Oba jsme se poznali a s radostí vzpomínali zašlých dob. Najednou se mě zeptala: „Býváš ještě někdy s Emilkem?“ Když jsem přisvědčil, požádala mne o tento vzkaz: „Řekni, že stále vzpomínám na jeho vzpouru. Jenže kdybych mu teď zadala téma slohovky, tož by znělo: Komu se nelení, tomu se nejen zelení, ale i zlatí!“ Já to Emilovi brzy nato vyřídil a řehtali jsme se znova, jako my předtím v tramvaji.



K tomu jubileu 60 let od povýšení Kopřivnice na město bych našel též pár vzpomínek. Kdykoliv se mi naskytla příležitost zeptat se samozřejmě vhodných návštěvníků, ale i cizinců, jakým dojmem na ně moje rodiště zapůsobilo, rozhodně jsem neváhal. Překvapivě ta hodnocení byla docela příznivá. Už ta poloha v rozšířeném údolí mezi sólovou Bílou horou, jakoby mohutným podstavcem pro tu parádní rozhlednu, a protějším hřebenem Červeného kamene, z něhož jsem jim ukázal i nejhezčí část Beskyd od Radhoště po Lysou horu, se jim ohromně líbila. Záměrně jsem vždy upozorňoval na nesporně značnou panelákovou vizáž města. Kupodivu jim to nepřipomínalo tak často frekventované „betonové město“. Zde prý to vyvažuje a tlumí vzrostlá zeleň mezi domy. Jejich pozornosti pak neušly ani četné parčíky. Rozhodně však žasli nad neobvykle bohatou vybaveností města sportovními a rekreačními zařízeními, což jak víme, má u nás tradici od padesátých let i dříve.



Nemohu si odpustit jeden zajímavý postřeh. Kopřivnické centrum je prý menší kopií toho ve známém Zlíně. Nuže sledujme! Před hlavní bránou do podniků, jež jsou dominantou obou měst, stojí mohutné administrativní budovy, které paradoxně obě už neplní původní funkci. Před nimi se táhnou volné rozlehlé plochy s částečnou zelení, což vlastně jsou i nejsou „náměstí“. Uzavírají je budovy kulturních domů, hotelů a obchodních domů. Jednu boční stranu lemují vždy menší obchody. Jaksi „hned za rohem“ jsou situována železniční nádraží. Jen to naše autobusové nádraží se proti zlínskému zatoulalo dále. Ale tržnici a teď i markety tu máme taky. Ba i stará část města je v obou případech několik set metrů od nového centra. A máme se Zlínem i společný neduh. To, že přímo centry prochází hlavní dopravní tepny. Ta naše je naštěstí daleko méně zatížená. Však i Zlín je čtyřikrát větší než Kopřivnice. Ale nad populárním Zlínem i trumfujeme! U nás máme nádherné podnikové muzeum s expozicí Emila Zátopka a ve zcela snadné dosažitelnosti jsou hezká turistická místa: „valašský betlém“ Štramberk, Freudův Příbor, historicky cenný Nový a Starý Jičín, zámek Kunín, Palackého Hodslavice, Janáčkovy Hukvaldy a samozřejmě blízký vstup do Beskyd Frenštát a Rožnov.



Už slyším, jak někteří lidé zabručí: „To je ale patriot!“ Já ale su kopřivnický patriot. Tu sem se narodil, žiju tu i moja rodina už hodně dluho, tož co bych fandil jakesi Ženklavě či Praze, no ne?!