Když čas od času přijde mezi přáteli řeč na kolektivní sporty a fandění, občas vzpomenu jednu historku z dob, kdy se počet lidí v tribunách místního zimního stadiónu ani v náznaku neblížil součtu borců mezi mantinely a na lavičkách. Jeli jsme tehdy s místním fanklubem povzbudit naše hráče na jedno důležité utkání, leč dopadli jsme jako pověstní sedláci u Chlumce. Porážka na ledě by ani tak nevadila, horší byly neskrývané sympatie, kterými nás domácí fandové zahrnovali během zápasu a hlavně po něm.



Ale nebyl to přesně tento moment, který způsobil můj přerod z aktivního fanouška na pouhého pasivního diváka. Jako určitý předěl jsem si ho stanovil až později, v dobách, kdy na návštěvu tribun už tolik příležitostí nebylo. Na tiché vzpomínání na lepší časy ale mezitím přešla drtivá většina ostatních fandů v přímé úměře s tím, jak se přestávalo dařit sportovcům.



Počátek podzimu je dobou, kdy začíná hlavní sportovní sezona. Na hokej nebo házenou opět chodí skupiny lidí naplňující pravý význam slova divák. V tomto nejsme u nás žádnou výjimkou. Věrnost fandů klubu je záležitostí stejně tak vratkou jako rozdíl mezi úspěchem a fiaskem v nějaké loterii. Ale kdoví, třeba je to tak, že diváci u nás jsou citlivější a nechtějí přílišným omíláním stále stejných pokřiků kazit sportovcům soustředění na svůj výkon. Sám si totiž nedokážu představit, jak by to dopadlo, kdyby na mě při psaní někdo neustále mluvil jedno a totéž.



Michal Polášek