K o p ř i v n i c e – Josef Dvořák už řadu let patří v tuzemsku k nejoblíbenějším komikům. To, že to s publikem stále dokonale umí, dokazoval nedávno i na jevišti kopřivnického kulturního domu ve hře Čochtan vypravuje. Právě před uvedením této hry, stylově při posezení na roubené studni, která je typickou dekorací Divotvorného hrnce, vznikl následující rozhovor o humoru, vodnících, ale taky obdivu k Janu Werichovi.



Jste komik a jako takový máte nějaký speciální druh humoru, který vás oslovuje, pobaví a potěší?



Nemohl jste začít těžší otázkou. Já o tom nepřemýšlím. Já si nevybírám. Já se buď směji, nebo nesměji. Já se buď bavím, nebo nebavím, ale popisovat a vytipovávat humor je hodně těžké. Abychom došli k nějaké kloudné odpovědi, museli bychom si asi povídat opravdu dlouho. Pak bychom možná našli takové druhy humoru, kde se cítím lépe, nebo ty, které jsou mi úplně proti srsti. Obecně ale čekám, až mě nějaký humor osloví sám.



V programu k vašemu Čochtanovi jste uveřejnil fiktivní dopis Janu Werichovi. Proč?



Já jsem měl vždycky k Divotvornému hrnci velikánský ostych. Už v době, kdy jsem byl v Semaforu, mi tehdejší ředitel Karlínského divadla vzkazoval, že bych chtěl tuhle hru nasadit a obsadit mě do role Čochtana. Já jsem to cudně odmítal s tím, že si to netroufnu hrát po Janu Werichovi. Shodou okolností, když jsem byl kluk školou povinný, tak se mi dostaly do rukou dvě gramofonové desky. Záznam dialogů pana Wericha se Soňou Červenou, která hrála Káču, a to byla opravdová krása. Jak všichni ostatní jsem si to naposlouchal, naučil se to nazpaměť a nikdy jsem netušil, že jednou tuhle hru budu taky hrát.



Jak jste se tedy k roli Čochtana nakonec dostal?



Zdeněk Pospíšil, tehdejší ředitel Karlínského divadla, přišel s nápadem tuhle hru udělat. Režii svěřil Evženu Sokolovskému, se kterým jsme se znal právě ze Semaforu, a ti dva pak za mnou přijeli na chalupu a přemlouvali mě. Dostali jsme se Sokolovským volnou ruku pro opravy textu, které spočívaly v možnosti nechat se jím inspirovat a někde ho maličko doplnit a rozšířit. Pochopitelně se tím do něj dostaly i nějaké reakce na aktuální dění tak, jak to bylo konečně zvykem i u pana Wericha.



Kdy jste ten ostych před rolí a svým velkým vzorem ztratil?



No, a když se při zkouškách začali řehtat muzikanti a technici, začalo nám docházet, že by to představení mohlo být úspěšné. Ale byl to pro mě veliký nezvyk. Já jsem přišel z autorského, komorního divadla na to obrovské jeviště v Karlíně. Za zády jsem měl baletní soubor, před sebou orchestr. Já nikoho z toho představení neznal, kdybych někoho z těch, co se mnou hráli, potkal na ulici, tak je nepoznám. Byl to obrovský kolos, ale je pravda, že přesně takhle je ta hra napsaná. Čochtan musí být takový osamocený ostrůvek, človíček plný optimismu v tom velikánském světě. A ten svět se dá udělat opravdu veliký.



Čochtan je ale jen jeden z vašich vodníků, hastrmanů jste si zahrál tolik, že by nikoho neudivilo, kdyby vám mezi prsty rostly plovací blány.



Na jednu stranu je to dobré. Vysloužit si nálepku vodníka, a spousta lidí mě zná jenom jako hastrmana a nikdy v ničem jiném mě neviděli. Zároveň je to ale taky hodně zavádějící. Hrál jsem toho přece spoustu, ale lidé se třeba do divadla nepřišli podívat na věci, které jsem hrál. Ty věci, které se natočily, třeba neviděli, ale zhlédli celou řadu vodníků a navíc ještě Čochtana. Ne že bych ty role neměl rád, ale trošičku mě to mrzí.



A víte tedy, kolik těch vodníků bylo?



Ne. I když mě statistika baví, tak já ji u sebe neuplatňuji. Kdybych byl věděl, že se mě na to někdy někdo bude ptát, tak bych si dělal čárky. Rozhodně jich bylo hodně.



Má mezi nimi právě Čochtan nějaké výsadní postavení?



Asi ano. Čochtan je jeden z nejparádnějších textů a jedna z nejhezčích hereckých příležitostí pro komika. I když jsem přečetl hodně divadelních komedií a hledal jsem další, která by mohla být podobně dobrá, tak už se mi nikdy nepodařilo takový text objevit. On asi existuje, ale já prostě neměl to štěstí na něj padnout. Čochtan je vypravěč příběhů, příběhů obrovsky lidských, úžasně lehounce napsaných a s veškerými atributy, které má komik mít. On je smutný, veselý, zamilovaný, zklamaný, a to je velká paráda. Kdyby někdo napsal něco podobného, tak já se přetrhnu, abych to udělal a mohl si to zahrát.



Vy jste hru Čochtan vypravuje uvedli jednou a pak ji vloni po pěti letech opět oživili v obnovené premiéře. Co vás k tomu vedlo?



Byla to trošku náhoda. Bylo stoleté výročí narození Jana Wericha a všechny televize začaly obvolávat komiky, jestli by něčím nepřispěli do pořadu o něm. Všichni shodou okolností chtěli i Divotvorný hrnec. Nakonec jsme se dohodli, že uděláme nějaké písničky. S kolegyní Táňou Fořtovou jsme se sešli a zkusili jsme si dlouhý dialog před písničkou a bez problémů jsme ho odříkali. A tak nás napadlo, že bychom si to mohli ještě párkrát zahrát, prostě se nám po tom začalo stýskat. No, a ukázalo se, že zájem mezi lidmi stále je. Teď to hrajeme v jednom kuse a už máme okolo 600 repríz. Je jasné, že bychom asi těžko tahali zpátky na světlo boží neúspěšnou hru a hru, kterou by neměli rádi. To, že to bylo a je pro nás všechny výjimečné představení, dokazuje to, že my jsme za tři dny oprašování byli připravení hrát znovu, jako bychom nikdy nepřestali.



David Macháček