Lubina (dam) – Víc než třísetstránková výpravná kniha o historii Větřkovic z pera zdejšího historika Jiřího Tichánka je možná trochu nečekaným dárkem k 720. výročí první písemné zmínky o obci, které si tamní obyvatelé připomenou už v sobotu. Velkoformátovou publikaci s bohatým obrazovým materiálem autor dokončoval posledního půl roku, ale pracoval na ni podstatně déle. „Kdybych počítal shromažďování mého soukromého archivu, ze kterého jsem při psaní částečně vycházel, tak na knize pracuji někdy od svých patnácti let, ale to je samozřejmě nadsázka. Nicméně to, že bych chtěl uceleně zpracovat historii místních částí Kopřivnice, jsem si jako svůj cíl vytkl už v dobách, kdy jsem působil v Muzeu na Fojtství, a od těch dob, zároveň s mnoha dalšími publikacemi, kniha vznikala,“ říká Jiří Tichánek, který je nejen nadšeným historikem a amatérským archeologem, ale také někdejším vedoucím Muzea Fojtství a dvě období byl rovněž starostou Kopřivnice.
Impulzem pro dokončení knihy byly právě víkendové oslavy 720 let od první písemné zmínky. „Někdy před koncem minulého roku mě oslovil místostarosta Dušan Krompolc s tím, zda by se o historii Větřkovic dalo něco vydat. Já jsem mu řekl, že sice knihu rozpracovanou mám, ale rozhodně není hotová. Nakonec jsme se domluvili, že to dokončím před termínem oslavy výročí, ale půlrok byl opravdu šibeniční termín,“ dodává Jiří Tichánek.
Ten se musel zaměřit na nedokončené kapitoly a ještě intenzivněji pátrat v nejrůznějších archivních zdrojích. Nejvíc informací získal z fondů Zemského archivu v Opavě, kde jsou uloženy kroniky Větřkovic. Pracoval ale i s farními kronikami, kronikami spolků a jejich pamětními knihami. „Nemohl jsem opomenout ani matriky, kde jsem dohledával údaje o některých významných větřkovických rodech a osobnostech. Pomohla mi i místní a oblastní muzea s výjimkou Muzea Fojtství, kde jsem měl velké problémy. Nic mi nechtěli půjčit, a když, tak za nepřiměřené částky,“ posteskl si Jiří Tichánek s tím, že většina dalších institucí s ním spolupracovala ochotně a většinou zcela nezištně. Historikova práce se ovšem neomezovala pouze na oficiální instituce. Spoustu materiálů získal i od soukromých badatelů a sběratelů. Přestože v Lubině už léta bydlí, není Tichánek rodákem, a tak si neodpustil ani návštěvy v rodinách větřkovických patriotů a lidí, kteří se místní historií zabývají. „Taky jsem celou vesnici možná čtyřicetkrát projel, než jsem nafotil všechny stavby, kříže, boží muka a další místa, o kterých se v textu zmiňuji. V knize je samozřejmě i velké množství historických snímků nebo přetištěné listinné prameny a podobně,“ říká Jiří Tichánek s tím, že nejhorší byla práce na přepisu místních kronik. „Ti, kdo je vedli, nebyli často krasopisci a rozluštit, co zapsali, nebylo jednoduché a často to byl velmi zdlouhavý proces,“ připustil autor knihy 720 let obce Větřkovice. Z kronik ovšem mohl čerpat údaje až od 19. století. Popis starších období se opírá například o urbáře ze 16. století, gruntovní knihy, rektifikační akta a další záznamy.
Líčení historie Větřkovic začíná už zmínkou o pravěkém osídlení. Zbytky nástrojů pravěkých obyvatel dokazují archeologické nálezy z okolí tamní přehrady. Středověk pak na katastru obce připomíná hrádek Dětřichovice (dřívější název vesnice), který stával nad řekou Lubinou zhruba na půl cesty mezi Lubinou a Příborem. „Hrádku se v knize pochopitelně věnuji, protože i když se nezachoval, jde o velmi významnou místní památku. Částečný průzkum byl proveden po jeho objevení v sedmdesátých letech minulého století, ale odhaduji, že odhaleno bylo tak dvacet procent toho, co se zde nachází, a zbytek čeká na budoucí badatele. To znamená, že i má kniha bude v budoucnu potřebovat další doplnění,“ říká Jiří Tichánek. Podobných, částečně bílých míst ve větřkovické historii pro jeho následovníky zůstává prý ještě víc. Například vypátrat víc informací o šarvátce mezi hukvaldskou posádkou a švédskými vojáky, která se u vesnice odehrála v období třicetileté války, a podobně. Někdy naopak dostupné zdroje odhalují až nečekané podrobnosti. To je i případ votivních obrazů sv. Isidora a sv. Vendelína, které zdobí příborský kostel Narození Panny Marie. „Bylo to polodetektivní pátrání, ale v postavách vyobrazených v tomto díle z roku 1772 se podařilo identifikovat konkrétní osoby, protože malíř si jako předobraz svých figur vybral fojty z okolních vesnic včetně Větřkovic,“ vysvětlil Jiří Tichánek.
Pokud by si dnes chtěl někdo prohlédnout nejstarší části Větřkovic, doporučil by mu autor historické publikace navštívit zbytky dvora Haškovce, který společně s hájovským dvorem patřil k největším hospodářským dvorům hukvaldského panství a místní na něm stovky let robotovali. Nebo také kostel sv. Václava, který je asi nejvýznamnější existující historickou památkou v obci. Kdo by chtěl jít ještě hlouběji, může si zajet do rožnovského dřevěného městečka a prohlédnout si ne zcela věrnou repliku původního dřevěného kostela, který stával v místech, kde mají kostel v Lubině dnes, ale byl jinak orientován.
Právě dějinám zbožnosti větřkovických obyvatel a fungování tamní farnosti je věnovaná nemalá část knihy. Podle Tichánkových slov totiž není možné psát dějiny vesnic podle jedné šablony, ale každá obec má svá specifika. K těm větřkovickým patří právě i bohatý život farnosti nebo historické skutečnosti, jako že tamní Katolický dům byl postaven z osobních prostředků tehdejšího faráře nebo že administrátor farnosti pořídil místním hasičům požární stříkačku.
Ani zmíněných víc než 300 stran, zdá se, nepostačilo na to postihnout historii Lubiny v celé její šíři a Jiří Tichánek připravuje samostatnou publikaci podobného rozsahu i o dalších částech dnešní Lubiny – Drnholci a Sýkorci, jejichž spojením s Větřkovicemi Lubina teprve v roce 1959 vznikla.
Zmíněná kniha o Drnholci zatím v podobě rozpracovaných kapitol v textovém editoru je na disku Tichánkova počítače. On sám odhaduje, že má knihu hotovu zhruba ze 60 %. V podobném stadiu jsou i další publikace o Vlčovicích a Mniší. Autor pracuje na všech třech knihách zároveň. Tvrdí, že je to sice náročné na soustředění, ale snaží se vždy plně vytěžit dostupné archivní zdroje. Když pátrá v matrikách, tak projde nejen ty týkající se Drnholce, ale zároveň i Vlčovic a Mniší. „Nevím, kdy budu hotov, ani jestli ty knihy někdy vyjdou. To záleží na penězích a dalších faktorech. Ale pracuju na nich a mou ambicí je, aby i historie těchto místních částí byla zpracována. Kdy to bude a která z knih bude první, je v tuto chvíli těžké říci. V těchto případech se totiž žádné podobné výročí, jaké mají letos Větřkovice, v brzké době slavit nebude,“ uzavřel Jiří Tichánek.
