Hradišťan s primášem Jiřím Pavlicou vyprodali velký sál kulturního domu. Program koncertu byl částečně i ohlédnutím za vánočními svátky. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice - Druhá letošní sobota patřila v kulturním domě koncertu cimbálové muziky Hradišťan. Vyprodaný sál kulturního domu se dočkal nejen ohlédnutí za vánočními svátky, hudebního filozofování o času a lidském osudu, ale i výpravy hluboko do hudební historie ke kořenům naší kultury. Kapela vedená primášem Jiřím Pavlicou vybrala skladby nejen ze svých nejúspěšnějších cédéček, ale v závěrečné třetině koncertu hrála na přání publika. Jiří Pavlica ještě před koncertem svolil k rozhovoru nejen o Hradišťanu, ale i o jeho dalších hudebních projektech.

Traduje se, že velká část vašich koncertů nemá dopředu stanovený pevný program, ale skladby vybíráte až na místě. Co hraje roli při jejich výběru a není příliš složité hrát koncert a zároveň stavět jeho dramaturgii?

Není to tak, že bychom vůbec neměli dopředu připravený program. Vždy mám jasnou dramaturgii, odkud kam má program směřovat, mám jej promyšlený a napsaný, ale skutečně jej málokdy dodržím a změny dělám podle momentální situace a atmosféry. Záleží na mnoha okolnostech - na prostředí, kde hrajeme, na ročním období, na počasí a samozřejmě nejvíce na lidech. Všechny zmíněné faktory se promítnou skrze diváky a jejich reakce. Na mně je, abych to správně vnímal, rozklíčoval a program upravil správným směrem. Abych si to mohl dovolit, musím mít za sebou kapelu, která dokáže okamžitě reagovat a jít za mnou. Je úžasné, když to funguje. Myslím, že už jsme tak sehraní, že mnohé postupy muzikanti předjímají podobně jako já. Je to vlastně taková naše radost, aby byl každý koncert v něčem jiný a aby nám hudba nezevšedněla.

Diskografie a tím i repertoár Hradišťanu je velmi obsáhlý. Opravdu můžete uvést jakoukoliv píseň, která vás napadne nebo kterou by si přál někdo z publika?

Často říkám s trochou nadsázky, že máme asi osm hodin paměťového repertoáru a kdykoliv můžeme cokoliv zahrát. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, ale je samozřejmé, že si mnohé především některé komplikovanější skladby musíme opakovat.

Před pár lety jste začali se společnými koncerty se Spirituál kvintetem a Dagmar Peckovou. Jak vzniklo právě toto spojení a co vám přináší?

Poprvé jsme se sešli v roce 2015 na koncertě k 55. výročí Spirituál kvintetu, a tak jsme si porozuměli, že jsme se rozhodli ve spolupráci pokračovat a uskutečnili v následujících letech několik koncertů. Připravili jsme nový repertoár a na dalším pro Dagmar Peckovou a Hradišťan teď aktuálně pracuji. Doufám, že vše stihnu do letošních jarních koncertů, a hlavně, že nás to bude bavit a že dokážeme přinést posluchačům nějaké obohacení. Vždyť smyslem hudby je kromě jiného přinášet krásu a pozitivní emoce.

V poslední době o vás čtu především v souvislosti s klasickou muzikou, pokud vím, máte za sebou premiéru kvartetu „Blízkost“, scénickou hudbu k inscenaci Kalibův zločin pro divadlo v Pardubicích, skladby pro sbory a podobně. Začínáte se jako autor orientovat spíš na tento druh muziky? A potřebujete jako autor jiné vnitřní nastavení, pokud píšete klasickou hudbu, než když vzniká písnička pro Hradišťan?

Moje směřování k vážné hudbě je dlouhodobé a trvá už desítky let. Dá se říci, že probíhá paralelně s písňovou tvorbou pro Hradišťan. Už někdy v roce 1994 vyšlo CD věnované odkazu Jana Skácela, na kterém jsou skladby různých autorů z oblasti vážné, takzvané artificiální hudby a zde mám tři kompozice pro trio. Spolupráce s Komorním orchestrem L. Janáčka z Ostravy mě přivedla ke kompozicím pro orchestr, což vyústilo v napsání mojí Missa brevis. V dalších letech jsem pak napsal Oratorium smíru pro sólový soprán, alt, tenor a bas, dva recitátory, smíšený sbor a symfonický orchestr, dále suitu dialogů Chvění, ve kterém účinkoval spolu se symfonickým orchestrem také Hradišťan, dále symfonické oratorium Brána poutníků či nejnověji smyčcový kvartet Blízkost. Je pravda, že pro různou tvorbu potřebuji vždy jiné vnitřní nastavení, prostě jinak píši pro Hradišťan a jinak např. pro symfonický orchestr. Tvůrčí proces se těžko popisuje, ten tvar slyším dopředu a vše ostatní chce čas a je třeba to poctivě odpracovat.

Vím, že máte na svém kontě celou řadu spoluprací s muzikanty napříč žánry, a možná bude následující otázka znít banálně, ale je vám bližší spolupráce s Dagmar Peckovou a filharmoniky nebo s rockovou kapelou a muzikanty typu Vlasty Redla?

Je mi blízká každá spolupráce, kde společně usilujeme o něco smysluplného a kde umí jeden druhému naslouchat, neboť to je základ jakéhokoliv dialogu. Pak je úplně jedno, zda jde o rockery nebo filharmoniky. Každý hudební žánr má své zákonitosti, kterým je třeba se přizpůsobit, ale to neznamená, že jde o zjednodušené nálepkování, že rocker je bohém a filharmonik suchopár. Někdy to může být i opačně.

Můžete mi prozradit něco o znovuobnovení představení „O slunovratu“. Po jak dlouhé době tento pořad znovu uvádíte? Došlo k nějakým změnám, ať už v hudebních aranžích nebo v choreografické části? Souvisí znovuuvedení s dvacetiletým výročím stejnojmenné desky?

Projekt „O slunovratu“ měl dvě základní podoby. Nejdříve vzniklo hudebně taneční představení v roce 1997, které jsme připravovali společně s choreografkou Ladislavou Košíkovou. Z tohoto jsem pak vybral nejnosnější písně, k nim napsal některé další a natočili jsme s muzikou CD, které se záhy stalo zlatým a pak platinovým. To se tak prostě stane, že něco má šťastnější hvězdu a setká se to s větším ohlasem posluchačů. Každopádně jsem za to vděčný a písně jako Modlitba za vodu, Krátký popis léta nebo Mrtví, ale i další písně hrajeme dodnes. Proto jsme se k dvacátému výročí premiéry vrátili k původní taneční podobě představení i s tanečníky Hradišťanu a příležitostně je hrajeme. Dokonce teď 23. ledna v Novém Jičíně a o týden později ve Žďáru nad Sázavou. S odstupem času rád konstatuji, že je to opravdu velmi vydařené a nadčasové představení. Samozřejmě dnes už to tančí úplně jiní tanečníci a pro mě je zajímavé sledovat, jak téma věčného koloběhu lidských pokolení vnímají a vyjadřují lidé o generaci mladší, než byli původní interpreti. Ale je to jako na divadle, obsazení se proměňuje, smysl díla by měl zůstat zachován. A u muzikantů je to trochu jinak, většina zůstala, ale přibyli noví. Je to všechno živý proces.

David Macháček