Jiří Gřes (č. 15) ani jeho spoluhráči nebudou na sezonu 2010/11 vzpomínat v příliš dobrém. Snad se v dalším ročníku extraligy, který se rozběhne v září, mužstvu povede lépe.
FOTO: J. FEILHAUEROVÁ
Kopřivnice – Fiasko. Právě takto bez obalu označuje uplynulou sezonu Jiří Gřes, jeden z nejzkušenějších hráčů kopřivnického házenkářského týmu mužů. Před sezonou se hovořilo o útoku na první šestku, nakonec celek skončil v extralize poslední. Do první ligy nepadá, protože Šumperk, který ji vyhrál, postup odmítl. Na tom, že byla Kopřivnice v letošním ročníku extraligy nejhorší, to ale nic nemění.
„Před sezonou se mluvilo o změně na trenérském postu. Risklo se to, nejen já jsem si myslel, že by to mohl být přínos, ale bylo to bohužel naopak,“ říká zkušený pivot svůj názor na příchod Libora Hrabala, který převzal žezlo od Miroslava Bartoně. Následně vše podrobněji rozebírá.
„Náplň tréninku byla velice dobrá, další věci už bohužel ne. Už to, jak trenér postavil mančaft, bylo špatné. Šlo o to, ať jsme konkurenceschopní, ale bohužel jsme rychlostně zaostávali za ostatními. Chtělo to vhodné doplnění o rychlé typy na postup spojek, a to bohužel nepřišlo. Z posil si své na křídle odehrál Boris Aspridis, Lukáš Frančík nedostal tolik příležitosti, aby se vyhrál na střední spojce, a pak přišel už jen Filip Hardt, a to byl totální propadák. Jen narušoval trénink, všude dělal rozbroje, vlastně u něj veškerá ta nepohoda začala. Vyplývala ale i z hodnocení tréninku ze strany trenéra a některých nesmyslných věcí, které jsme dělali a které nám braly chuť,“ vrací se k některým negativům, které ovlivnily výsledky v sezoně Gřes.
K porážkám od týmů, které Kopřivnice dříve přehrávala, podle něj ale vedla i další fakta, jež neměla nic společného s nechutí trénovat, hrát a bojovat. „Nenašli jsme s trenérem stejnou notu, co se týče bránění. Zaměřoval se na útok, v obraně chtěl po nás jiné přebírání hráčů, než jsme měli naučené, a nefungovalo to. Dostávali jsme pak 35 gólů za zápas a na vítězství bychom jich museli dát 40, což při naší rychlosti nebylo reálné. To může hrát Zubří, my musíme vycházet z obrany a snažit se to rozhodnout tam. Kromě toho chyběla i příprava na konkrétního soupeře, hodně scházelo i pořádné hecování. V zápasech kouč nedokázal adekvátně reagovat na vzniklé situace, nebyla tam ani autorita vůči rozhodčím a tak dále,“ konstatoval Gřes.
Kromě výše zmíněné obrany považuje za největší herní nedostatky uplynulé sezony chybějící tlak od spojek a nevyrovnané výkony gólmanů. „Michal Čapka nedostával tolik příležitostí a Pepa Pour měl střídavé výkony. Dokázali jsme ubránit a pak jsme dostali gól z nulového úhlu. To nás hodně sráželo do kolen. Prostě to nebylo to, na co jsme byli zvyklí u Ludi Fabiána, který nás ve vypjatých chvílích podržel,“ vysvětluje Gřes a doplňuje: „Právě post gólmana bychom potřebovali posílit. Chtělo by to i spojku typu Vyjídáka nebo Randýska, která by hru zrychlila. Už jen teď nedávno se hra ohromně zrychlila, když vedle sebe hráli Tomáš Veřmiřovský, brácha Honza a Adam Kejčiřík. Řekl bych, že s týmem se určitě dá pracovat. Pokud se zvedne Mira Rachač a dosáhne formy před zraněním, tak by to mohlo fungovat,“ je přesvědčený devětadvacetiletý házenkář, který by si v příští sezoně rád co nejvíce zahrál právě vedle mladšího bratra Honzy.
Velkou slabinou Kopřivnice byla znovu i hra na hřištích soupeřů. I když to platí delší čas, zůstává to stejné. Co s tím? „Doma nám hodně pomáhají fanoušci. Je to markantní rozdíl. Venku se něco nepodaří, rozhodčí něco nepísknou, je to 0:5 a my to zabalíme. Konkrétně v uplynulé sezoně jsme měli nástupy do zápasů katastrofální. Je to o tom udržet koncentraci celý zápas a vydržet v ní, i když se prohrává o čtyři pět branek, protože ta šance, že si domácí vyberou slabší chvilku, je velká,“ říká Gřes a dodává: „V nadstavbě jsme dělali všechno proto, abychom nebyli poslední. Bod v Jičíně, který nás od toho nakonec dělil, byl na dosah. Mrzelo to, ale dokázali jsme si, že můžeme zahrát i venku, že všechno je jen v nás a v našich hlavách.“
