Akademický sochař Jaroslav Brož ve svém chrudimském ateliéru dokončuje poslední detaily sochy Emila Zátopka pro Kopřivnici.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
Kopřivnice – Po půl druhém roce od zahájení prací se příprava sochy Emila Zátopka pro Kopřivnici chýlí ke konci. Hliněný model vznikal na venkově, finální úpravy sádrového modelu určeného pro zaformování v umělecké slévárně pak sochař Jaroslav Brož v těchto dnech provádí ve svém chrudimském ateliéru. Na otázky, kdo je autor připravovaného pomníku kopřivnického rodáka a jak probíhaly práce ateliéru, odpoví rozhovor s akademickým sochařem Jaroslavem Brožem.
Jaká byla vaše cesta k sochařině?
Už jako dítě jsem měl sklon se touto cestou vyjadřovat. Modeloval jsem panáčky a koníčky na dvoře tady v Chrudimi. Potom to pokračovalo a začal jsem dělat i vážnější tematiku, postupem času jsem se rozhodl, že bych se tomu chtěl opravdu věnovat. Umění mě vždycky bavilo, naplňovalo a velmi mě těšilo. Vystudoval jsem chrudimské gymnázium a dostal jsem se na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru prof. Karla Pokorného. Působil jsem v oddělení monumentální tvorby. Už během šestiletého studia jsem se snažil získat nějaké zakázky. Kromě vlastních drobnějších věcí jsem panu profesorovi asistoval při jeho tvorbě. Dělal jsem například studie aktů k jeho pomníku Boženy Němcové v Praze nebo pomáhal při práci na pomníku Aloise Jiráska u Jiráskova mostu. Se sochařinou jsem začal velmi mladý a věnoval jsem se jí s nadšením celý život.
Vaše plastiky je možné najít na celé řadě míst především v oblasti východních Čech a Vysočiny, ale řadu realizací máte i na severní Moravě nebo v zahraničí. Víte vůbec, kolik soch a plastik jste během své kariéry realizoval?
Takových padesát větších realizací za sebou určitě mám. Úplně přesně to nespočítám.
V ulicích měst jsou k vidění především vaše díla zakázkového charakteru, jak vypadá vaše volná tvorba?
Volná tvorba je úzce spojená se zakázkou. Mám tady v ateliéru spoustu věcí, které se nerealizovaly, ale jsou v nich nápady, které by mohly být využity. Je to takový šuplík, ze kterého při své zakázkové práci mohu čerpat. Vždycky mě zajímala hlavně tematika ženství. Mám ve svém portfoliu velkou spoustu aktů dívek a žen a mnohé z nich se mi povedlo dostat i do veřejného prostoru. V Ostravě mám Jaro, v holandském Ede je Noc a den… Ženy, ženy, ženy, to je věčný námět nás výtvarníků. Velmi mě ale ovlivnilo i to, že jsem jako dítě vyrůstal za války. Zůstal jsem sám s matkou, otec byl v koncentračním táboře, takže tematika násilí a války se také propsala do mé tvorby a provázela mě velkou částí mé kariéry. Mám několik studií bojovníků, ne třeba realistických, ale šlo mi v těchto plastikách zobrazit utrpení. V celé mé tvorbě jsou provázány kontrasty krásy a životní hrůzy, které lidstvo provázejí.
Věnujete se výhradně figurativní tvorbě, nebo i jiným objektům?
Nedělal jsem pouze figury, i když v posledních letech mě provází zpodobňování historických osobností. Realizoval jsem sérii bust v Chrudimském panteonu, v Pardubicích mám velikou třímetrovou sochu TGM, před nádražím tam stojí Jan Perner, je toho mnohem víc. Měl jsem ale i určité období abstrakce. Tady v Chrudimi je například pomník k výročí závodu Transporta, říkám tomu Transport síly. Je to plastika z roku 1966, kdy jsem byl ještě poměrně mladý, a je čistě abstraktní. I na ní sice jsou některé prvky lidských těl, jako například velmi abstrahované ruce. Dělal jsem mramorový sloup, který vyjadřuje růst, ale není to figura. Ale vždycky i ta abstrakce musí mít trochu duše, mít v sobě, jak já říkám, trochu člověčiny. Abstrakce může totiž být i pivní láhev, ale to není socha.
V jakém stadiu příprav je aktuálně stav přípravy sochy pro Kopřivnici?
Protože jsem dělal Zátopka do Lausanne a s investorem jsme se dohodli, že socha by měla být obdobná, nemusel jsem procházet fází třetinového modelu. Předkládal jsem jen plastický námět, jak by asi měl pomník vypadat. Má to být postava, která má náboj a žene se dopředu. Práci jsem tak začínal přímo na hliněném modelu 1:1. Při této činnosti musí být okolo velké lešení, které tu masu hlíny udrží. Když byl hliněný model hotový, bylo třeba jej odlít do sádry, protože když panák uschne, nedá se s ním dál pracovat – to byla další fáze. Pak teprve přišla na řadu finalizace některých detailů, což je aktuální stádium. Nyní pracuji na drapériích a několika dalších detailech. Na soše se pracuje jeden a půl roku takřka denně a často opravdu od rána do večera. Já tady se Zátopkem vstávám i chodím spát a mnohdy doslova, protože v ateliéru mám lůžko. Samozřejmě rodina tím trpí, ale nedá se nic dělat. Kumšt bolí. Často to, co se vymodeluje za týden, po čase znovu odstraním a začínám od začátku, než se mi podaří najít ideální formu a provedení.
Děláte všechnu činnost i práci v ateliéru sám, nebo máte nějaké asistenty, pomocníky, kteří vám pomáhají například s fyzicky náročnějšími činnostmi?
Můj syn Alex mi pomáhá. připravuje materiál, povrchové úpravy, pomáhá mi s těmi fyzicky náročnějšími úkony a i některé detaily ho pustím udělat, protože on je výtvarník – má Střední uměleckoprůmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích.
Kdy a kde se bude socha odlévat?
Koncem roku by to mělo jít do slévárny poblíž Liberce. Já jsem už nyní celkem hotov. Teď pracuji na některých retuších a dokončení drobných detailů. Ještě se s tím trochu pomazlím, ale hlavní část práce je hotová.
Podle svých slov jste velkou část přípravy v podobě studií skic a zmenšených modelů ušetřil díky dřívější realizaci sochy v Lausanne. Z čeho jste vycházel při její přípravě?
Nyní jsem to měl v jistém smyslu usnadněno tím, že náročným procesem přípravy jsem prošel během tvorby sochy pro olympijské muzeum. Vycházel jsem téměř výhradně z fotografií. Ale Zátopka jsem zažil i osobně. Potkal jsem ho tady v Chrudimi, byl to drobný človíček. Toto setkání mi pochopitelně nepomohlo k soše, tím nejdůležitějším byly fotografie. U zrodu té švýcarské sochy byla i Dana Zátopková. Viděla třetinový model a měla k němu určité své připomínky. Já jsem jí samozřejmě naslouchal, protože ona jej znala nejlépe. Říkala kupříkladu, že to kolínko a lýtko bylo menší a že musím ubrat.
Jak těžké bylo zachytit v pomníku pohyb?
To je vůbec ta nejnáročnější záležitost, která v sochařině existuje. On stojí na špičce a teď modelujte celého panáka, který má svou váhu, a pokud nemáte výjimečně pevné lešení, tak se celý kývá. Není to snadné po technické ani umělecké stránce, se statickou figurou se to vůbec nedá srovnat.
Byla a je pro vás díky tomu, co jste už řekl, práce na Zátopkově soše pro Kopřivnici snazší, nebo naopak?
Tím procesem přípravy skicování a modelů jsem si už prošel a měl jsem na co navázat, ovšem věk postupuje a fyzické limity se projevují. S tvorbou problém nemám. Stále mám nápady, myslí mi to a inspirace mi nechybí, ale fyzicky už je to pro mě občas velmi náročné.
V čem se liší socha pro Kopřivnici od té, kterou jste realizoval pro olympijské muzeum?
Za prvé si myslím, že je dramatičtější. Je v ní víc pohybu kupředu a víc toho jeho zápalu a vítězného ducha. Lausannský Zátopek tak trochu poklusává, kdežto tento se dere kupředu se svými vnitřními motivacemi a vůlí vyhrát. Ta socha rozhodně není kopií té lausannské. Švýcarská socha Zátopka má ve vzduchu pokrčenou pravou nohu, kdežto ten kopřivnický se vzhledem k prostoru, kde má stát, odráží právě z pravé nohy a pokrčenou má levou. Taky je to mladší Emil Zátopek – je vitálnější. Zatímco švýcarská socha ho zachycuje v nějakých 40–45 letech, kopřivnická socha je zachycena někdy začátkem padesátých let v době helsinské olympiády.
Je tato druhá socha Zátopka z vašeho pohledu lepší?
To je těžké říct. První porod je obtížný a na první dítě nezapomenete. Toto je do jisté míry repete, ale zajímá mě to snad ještě víc. Chci dokázat udělat ještě něco trochu lepšího než pro Lausanne. Jestli se to povedlo, to ještě nemohu sám posoudit, zvláště když ještě není finální bronzový odlitek, to je pak vyznění sochy zcela jiné.
David Macháček
