Pavlína Filipovská a Jan Kačer byli také protagonisty konverzační komedie Čtyři pokoje do zahrady, kterou uvedl zdejší kulturní dům.
FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e – Místní divadelní publikum mělo minulý týden možnost vidět jednu z předpremiér francouzské konverzační komedie Čtyři pokoje do zahrady. V pořadí páté uvedení nejen v tomto nastudování, ale na českých jevištích vůbec, se těšilo velkému zájmu především díky atraktivnímu hereckému obsazení. Mužské obsadě ansámblu dominoval bezesporu Jan Kačer, který si v tomto představení také vůbec poprvé vyzkoušel hraní a režírování agenturního představení.



Hru jste si vybral sám, nebo jste byl už angažován pro nastudování tohoto kusu?



Ne, nabídli mi to. Text objevila Jana Brejchová, protože tam samozřejmě hledala part pro sebe. Mou roli původně měl hrát někdo jiný, ale onemocněl, a tak nabídka přišla mně i s tím, že jsem to představení zároveň režíroval, což je pro mě taková novinka.



To je úplně poprvé, co hrajete a režírujete stejnou hru?



Nikdy jsem nehrál ve věcech, které jsem režíroval, to neumím. Je to pro mě něco zcela nového. Ono se zdá, že je to jedno, ale člověk má úplně jiný pohled na věc, jestliže sedí vepředu nebo jestli je nahoře na jevišti.



Jaké to tedy je režírovat sám sebe?



Nic příjemného to není. Já jsem se samozřejmě věnoval především ostatním a sám jsem se tam potom nějak došoural. Ale spokojený s tím moc nejsem a nechtěl bych to už dělat. Přece jen ty jiné oči člověk, ať je sebezkušenější, v divadle prostě potřebuje. Ten, kdo se na vás dívá z hlediště, má vždycky větší přehled o vašem výkonu.



Je Jan Kačer víc režisérem nebo hercem?



Jsem vystudovaný režisér a celý život jsem chtěl být režisér. Ale protože mi to shodou okolností docela slušelo, tak jsem hrál ve filmech. Ve škole jsem nakonec absolvoval oba obory, protože jsme měli v ročníku hodně výborných děvčat a málo kluků, takže já jsem dostával role už jako režisér. Teď například v Národním divadle jsem zaměstnán jako herec, ale vlastně jsem vedený jako režisér.



Co z toho je ale vám osobně bližší, nebo se to nedá říci?



Já jsem to naschvál dělal obojí, protože jsem chtěl to divadlo vidět z mnoha stran. Když se zabýváte těmi obory oběma, tak o divadle víte víc, ale myslím, bytostně jsem režisér.



Teď čerstvě vám vychází druhá autobiografická kniha. Jak jste se dostal k psaní?



První knížka se jmenuje ’Jedu k mámě’ a druhá ’Mírnou oklikou’, takže i z toho je vidět, že na sebe navazují a cesta k mámě vede oklikou přes cizinu. Ta druhá knížka už není tak osobní, je to částečně i cestopis o mých cestách do zahraničí. Hlavně do Japonska, do Ruska a Norska. Jsou tam takové víc obecné úvahy než v první knížce, která je věnovaná mamince. Nejsem romanopisec, já jsem si vymyslel takový zvláštní druh literatury, který je hodně osobní. První knížka měla velký úspěch, a to mě podnítilo k tomu udělat druhou, která je ale jiná. Musím přiznat, že mě to hrozně baví. Celý život jsem na divadle dělal cizí texty a teď na stará kolena se zabývám vlastními a vidím ten svět přece jen trošičku jinak. Každému bych to doporučoval, když celý život dělá určitou profesi, aby se oprostil od existenčních starostí a podlehl nějakému koníčku, nebo v sobě objevil nějaký zájem, který předtím potlačoval. Strašně to člověka občerství, protože se zabýváte něčím novým a potýkáte se začátečnickými problémy.



Ještě před divadlem jste vystudoval keramickou školu. Věnujete se tedy i výtvarnému umění?



Nedělám to, ale to výtvarné školení ve mně zůstalo. Mám veliký zájem o kumšt, koneckonců spousta mých kamarádů se věnuje sochařství a malířství, a někteří z nich dokonce odmítají ve mně nevidět keramika. Zdá se jim, že když jsme spolu chodili do školy, že sdílím podobné problémy. Nicméně keramiku jsem nikdy nedělal, i když sleduji, co se v ní děje. To, co jsem pochytil z výtvarna, se snažím uplatnit v režii. Jednak si kreslím režijní knížky a celý život vidím hodně pestře. Mezi výtvarníky mám koneckonců daleko víc kamarádů než mezi herci.



David Macháček