Písničkář James Harries představil kopřivnickému publiku svou sólovou tvorbu. Kromě vystupování s kytarou ale hraje i v různých muzikantských seskupeních. FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e - Jeho muzikantský repertoár je už poměrně obsáhlý, ale ani jediná písnička zatím neskončila na papíře. Sympatický, původem britský písničkář James Harries je všechny nosí v hlavě, a to jak texty, tak melodie. „Píšu písničky, ale nepíšu je na papír. I cestou sem jsem při bloudění jednu vytvořil,“ prozradil James předtím, než se představil slušně zaplněnému modrému sálu v kopřivnickém kulturním domě svou muzikou i velmi dobrou češtinou.

Jak se seběhlo to, že jsi přišel do České republiky a nakonec jsi tady i zůstal?

To už je tak dávno, že si to skoro nepamatuji. Poprvé jsem sem přišel hrát nějaké koncerty. Pak jsem se po nějaké době vrátil a mám českou manželku, takže proto jsem tady zůstal.

Kdybys měl srovnat anglickou a českou hudební scénu, co ti připadá typické pro tu kterou z nich?

Mám pocit, a možná bych to neměl říkat, že britská scéna je poslední dobou mnohem povrchnější a falešnější. Když člověk nemá správné kalhoty, je úplně mimo. Připadá mi, že mít správný účes a správné kalhoty je mnohdy důležitější než hudba sama. Co se týká české scény, sice tady bydlím a hraji, ale stejně tak velmi často koncertuji i v zahraničí, a tak říct, co je typické pro českou scénu, si netroufám. Možná, že i tady je důležité, jaké kalhoty na sobě člověk má.

Ty sám děláš muziku stejně tady, jako jsi ji dělal v Anglii? To prostředí, kde žiješ, se v tvé tvorbě neodráží?

Já stále dělám muziku i v Anglii. Poslední desku jsem vydal v Británii, ale natočil jsem ji v Americe. To znamená, že hraji v Americe, v Anglii i tady, takže těžko říct, co mě ovlivňuje. Pro mě je hlavní rozdíl, že když koncertuji tam, tak lidé rozumějí textům. Tady spousta lidí mým textům nerozumí. To je to, co opravu vnímám.

Je to pro tebe tak důležité, aby posluchači rozuměli textům? Není to jedno?

Tak jedno to určitě není. Já mám rád, když rozumím textu při poslouchání muziky. Ale třeba zrovna včera jsem mluvil s člověkem, který říkal, že už byl několikrát na mém koncertu a nerozumí ani slovo, ale je mu to úplně jedno, protože celý život poslouchá muziku, u které nerozumí textům písní. Možná je to tady zvykem.

Vím, že jsi prošel různými žánry muziky a hrál všechno od klasického bigbandového jazzu, blues, punku až po irskou muziku. Jak ses tomu přizpůsoboval? Nemáš problém přecházet od jednoho žánru k jinému, byť třeba hodně odlišnému?

Ne. I když občas je problém všechno. (smích) Ale v tomto případě ne. Všechno, co jsem dělal, jsem dělal, protože jsem chtěl. Vždycky, když jsem hrál s nějakou partou lidí, s nějakou kapelou, bylo to spíš o tom, že jsem našel lidi, se kterými jsme si rozuměli a ten žánr, který jsme hráli, vyplynul až později. Mám třeba kamarády Američany, kteří dělají country nebo americký folk, a když jsem s nimi hrál, tak jsem prostě hrál country.

Znamená pro tebe sólové hraní větší svobodu? Je důležité, že můžeš muziku dělat skutečně tak, jak chceš ty, a nemusíš se ohlížet na názor ostatních lidí v kapele?

Asi to tak úplně není. Je pravda, že takhle si můžu přesně sám určit, jak to bude znít, ale i když hraji s kapelou, a já občas s různými kapelami koncertuji, tak výsledný tvar té hudby určí všichni. Já rozhodně nejsem typ, který by někomu striktně diktoval, jak má hrát. To prostě přirozeně vyplyne z naší spolupráce. Když hraji sám, je to o něco svobodnější v tom, že nepotřebuji žádnou domluvu, hraji, co chci, a žádný bubeník nezlobí. (smích) Ale i tak rád hraji s kapelami a moc se mi to líbí.

David Macháček