1. máj - velká sláva, ale také povinnost. Povinnost vůči škole zúčastnit se se studenty průmyslovky průvodu, případně dostat do rukou transparent a manifestovat sílu nastupující technické inteligence. Žádná výmluva pro neúčast neplatila. Nezabralo ani to, že se v nedalekém Štramberku zúčastním průvodu jako členka volejbalového družstva. A tak jsem se ještě se sousedem, také spolužákem, vypravila pěšky přes Hraničky, do tehdejší budovy průmyslové školy. Hlavní bylo nenafasovat nějaký transparent, poněvadž s tím byla spojena povinnost vrátit se po průvodu do školy.



Konečně přišel čas odchodu ze školy a my jsme vykročili přes Nový kopec a dolů z kopce směrem na „Korej“, tehdy k nejmodernějšímu domu v Kopřivnici, věžáku u Kavárny. Tam bylo hlavní seřadiště. Dechovka vyhrávala a nám se zdálo , že se čas neskutečně vleče. Mezitím se přidali spolužáci z Nového Jičína, Studénky, Bílovce a blízkého okolí. Ano, také oni se museli zúčastnit průvodu v Kopřivnici.



Když jsme se dali na pochod zpátky přes Nový kopec, ale nyní už vpravo, směrem ke kostelu sv. Bartoloměje, měli jsme vše nejdůležitější probráno, co ten a co tamten a podobně.



Míjeli jsme Katolický dům (tehdy Osvětový dům) a vyzdobené prostranství s tribunou a ampliony. Průvod však pokračoval dále směrem k restauraci Kaštany, aby se zde konečně zatočil a vracel se k přichystané tribuně. Tam se pak všichni zastavili, aby vyslechli projevy a provolali slávu.



Ne však my dva se spolužákem. Při otočce u Kaštanů jsme využili vedlejší uličky u fary a zmizeli mezi nízkými domky a zahrádkami s dřevěnými tyčkovými ploty. Podél Kopřivničky jsme se dostali na dnešní Záhumení a Hraničkami jsme se vraceli domů. Opakovali jsme to pravidelně každým rokem, takže vlastně nevím, jak oslavy probíhaly. Nestihli jsme ani ty ve Štramberku. Ale vždy jsme využili toho, že se milovníci volejbalového míče tak pěkně sešli. A proto „hurá“ na hřiště.



Ladislava Petrášová