Ivo Kahánek se před kopřivnickým koncertem na vystoupení poctivě připravoval a testoval koncertní křídlo místního kulturního domu.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
K o p ř i v n i c e - Dva klavíristé, spojení nejen kořeny v tomto regionu, ale také osobou profesorky Marty Toaderové, koncertovali minulý týden zdejším milovníkům klasiky. Dušan Brus, který je aktuálním žákem ostravské konzervatoře, zahajoval koncert Chopinovým Scherzem b-moll. Hlavní osobou byl ale jeho starší kolega a absolvent téže třídy konzervatoře Ivo Kahánek, který před svým vystoupením poskytl Kopřivnickým novinám rozhovor.
Jaký je pro klavíristu rozdíl v tom, když hraje s orchestrem a když vystupuje sólově?
S orchestrem je to větší zábava. Přece jen člověk tam není sám a zvuk orchestru vždycky inspiruje. Když slyšíte ještě jiné nástroje, vaše zvuková představivost je lepší a dostáváte víc nápadů. Navíc spolupráce s dirigentem, který je většinou velká hudební osobnost, je inspirativní a příjemná, a když si vzájemně ’sednete’, tak je to báječné. Na druhou stranu u orchestru je vždycky větší problém, když se stane nějaký paměťový výpadek. Zatímco u sólové hry se chytím, kde mě napadne, s orchestrem za zády už to tak jednoduché není.
Nedá se říct, co z toho vy osobně preferujete?
Obojí má svoje specifika, ale je fakt, že hraní s orchestrem je pro klavíristu vždycky takový svátek, i když je to třeba často.
Jsou nějací autoři, kteří jsou z vašeho pohledu zajímavější s orchestrem, nebo jsou lepší v sólových kompozicích?
Je to spíš v tom, že někdo psal jen sólově a někdo jen koncerty. Rozhodně mě nenapadá autor, který by byl skvělý pro sólo a špatný pro orchestr a naopak. Jde spíš o konkrétní skladby.
Máte osobně nějakého oblíbeného autora? Nebo si procházíte různými stylovými obdobími?
To říkáte velmi přesně. Mně byla vždycky blízká romantika, byl jsem hodně zatížený na ty Chopiny a Rachmaninovy, a to si myslím mě už asi neopustí. Ale musím říct, že jste se trefil do toho procházení obdobími, opravdu se to u mě hodně střídá. Teď zrovna mám takové mozartovské období, kdy mě Mozartova hudba hrozně baví a je pro mě velikou výzvou.
Zmínil jste se o inspiraci a hudebních nápadech. Většina lidí ale asi klavíristu chápe jako interpretačního umělce, který hraje to, co mu autor napsal do partitury. V jakém ohledu můžete používat svou vlastní invenci?
V partiturách je základní notový materiál a také základní dynamické značky či tempa, čili hrubá kostra skladby. Ta se víceméně dodržuje, i když jsou pianisti, kteří na to mají diametrálně odlišný nástroj a výjimečně se jim podaří vytvořit něco zcela originálního. Sami si totiž upraví tempo či dynamickou složku skladby. Rozhodně je převládající to, že se klavírista drží toho, co autor předepsal. I když je pravda, že mnohdy už ani nevíme, co napsal autor, co upravili vydavatelé a podobně. I pokud se člověk drží notového zápisu, je prostor pro vlastní nápady stále obrovský. V rámci mantinelů daných autorem si totiž můžete opravdu dělat, co chcete, a je už jen na vás, jestli tím posluchače oslovíte nebo ne. Jen by člověk měl stále pamatovat na to, že je interpret, i když se nechává unášet fantazií, měl by se stále snažit porozumět tomu, co chtěl ten skladatel říct, i když se neubrání přidat si tam něco svého.
Vaší největší trofejí je vítězství v klavírní soutěži Pražského jara. Ovlivnil tento úspěch vaši kariéru?
Změnilo se to diametrálně. Rapidně mi přibylo koncertů. Byl to pro mě určitý mezník. I předtím jsem nasbíral nějaké ceny, ale buď to bylo na menších soutěžích, nebo to bylo i na velkých soutěžích, ale byla to třeba čtvrtá cena. Na Pražském jaru se sešly všechny příznivé vlivy a podařilo se mi uspět. Dneska je soutěží velké množství a bez úspěchu na takové soutěži, pokud člověk nemá třeba to štěstí, že si ho oblíbí slavný dirigent, který ho propaguje, tak bez ceny na soutěži nejde pokračovat dál. Díky tomu úspěchu víc koncertuji i víc nahrávám.
Špičkové hraní znamená mnoho hodin cvičení. Máte kromě pilování techniky i nějakou fyzickou přípravu?
Měl bych mít nějakou především kompenzační fyzickou přípravu, přece jen když člověk sedí tolik hodin u klavíru, tak záda dostávají zabrat a postava vypadá, jak vypadá. Ale je to tak, že bych to spíš měl dělat, než že to dělám. Ale před nějakou větší sérií koncertů se snažím dostat se do formy. Třeba před soutěží Pražského jara jsem chodil běhat, abych se dostal do formy nejen psychicky a muzikálně, ale také fyzicky.
Je třeba naopak nějaký sport, kterému se musíte vyhýbat. Napadá mě třeba horolezectví, něco podobně náročného na prsty.
Horolezectví neprovozuji, to je pravda, ale v létě poměrně intenzivně jezdím na horském kole, což si většina muzikantů klepe na čelo, protože to je poměrně rizikový sport, ale zatím přežívám.
David Macháček
