V těch časech byla Kopřivnice docela malé městečko, tonoucí v zeleni zahrad, poklidně plynoucí všedním dnem ve stínu obrovské TATRY i dožívající „Horní fabriky - Kachlovky na výrobu hliněného zboží“. Jen při střídání směn v továrně se vše změnilo na rušné město plné spěchajících pracujících, přijíždějících a odjíždějících autobusů… I Závodní hotel se v ten krátký čas zaplnil dělníky, kteří se po šichtě před odjezdem autobusu zastavili na zasloužené jedno čepované …
Město řídil starosta, tenkrát předseda s matrikářkou, o pořádek ve městě se starali jen dva četníci, p. Svoboda a Ošmera. A starali se dobře, pořádek si uměli pohlídat a z jejich statných postav měli všichni kluci strach, nikdo si nic nedovolil.
Živou tepnou městečka byla silnice do Nového Jičína zakončená „Novým kopcem“, kde se křižovala s druhou hlavní silnicí vedoucí podél Tatry. Na těchto ulicích se odbýval veškerý kulturní a společenský život městečka. Zde byly také všechny obchůdky a krámky důležité pro život města i okolních vesnic - mlékárna Valenta, knihy, textil, Narpa, drogerie Vavák, sportovní potřeby Moudrý, železářství Hanzelka, potraviny Váňa a mnoho dalších. A těch hospod a hospůdek s exotickými názvy - Amerika, Afrika …
Uprostřed „Nového kopce“, pod cukrárnou u Čapků, byl malý krámek - pánské holičství, oficína. Před ní pokuřoval viržinko majitel, pan Alois Vašut, vyhlížející další zákazníky. Uvnitř pár křesel, lavice čekající zákazníky, na stěnách noviny a časopisy založené v dřevěných držácích. Tenkrát si muži nechávali nejen stříhat vlasy, ale pravidelně i holit tvář břitvou. Pan Vašut byl svérázná figurka a na maloměstě o něm kolovala spousta veselých historek a anekdot a on sám přispíval k jejich rozšiřování mezi lidmi. Při stříhání a holení jako správný holič neustále svým zákazníkům vyprávěl své historky, neboť zákazník s namydlenou tváří se nemohl pod tahy ostré břitvy ani pohnout a musel mlčet. Zvláště rád vyprávěl příběh o pomocníkovi, který mu skládal uhlí do sklepa, ale složil jen polovinu přesto, že měl zaplaceno předem za složení celé hromady. To bylo něco na pana holiče! Když po čase onen pomocník přišel do holičství se nechat oholit, pan Vašut ho namydlil, pečlivě oholil břitvou půl tváře a s namydlenou neoholenou druhou půlkou obličeje ho doslova vykopal s ostudou ven na ulici, přičemž nešetřil nadávkami!
K zvláštnostem jeho řemesla patřilo i obcházet své zákazníky a pravidelně je stříhat a holit doma. Na židli se tak vystřídala celá rodina. Mělo to spoustu dalších výhod - nikdy nepřišel s prázdnou, ale s prázdnou ani neodcházel. Vždy něco dostal, což většinou přinesl na další štaci. Jednou to bylo například cukroví z cukrárny u Čapků, třeba vynikající šátečky s jahodovou pěnou, jindy klobásky nebo uzené a odnášel si ovoce, květiny, domácí ovocné víno, co dům právě podle sezony dal. Snad v každé domácnosti měl nějakou přezdívku, pro nás doma to byl Komher podle příběhu, který často a s oblibou opakoval: Za války tajně přecházel hranici Sudet do Frenštátu a pašoval různé zboží. „Jednou v noci, měsíc svítil, tma jak v ři..,“ vyprávěl svůj příběh, „právě když jsem přenášel rádio, mne zpozorovala německá hlídka, ze tmy se ozvalo německy komm hier“. Pan Vašut ale se nedal zastrašit, nedbal na jejich „pojď sem“, dal se na útěk a podařilo se mu zachránit sebe i pašované rádio.
Mnohem, mnohem později jsem pochopil, že jeho pestrý, svérázný život nebylo jen stříhání a veselé historky, ale že to byl člověk s širokým, dobrým srdcem, který pomáhal lidem, když to nejvíc potřebovali a který všem kolem sebe vždy více dával, než si bral. Dnes je již jiná doba, Kopřivnice se od těch časů změnila k nepoznání, generace se vyměnily, pamětníků ubývá, ale vzpomínky na dobrého, skromného člověka stále přežívají.
