Ivan Margolius, autor knihy Tatra - odkaz Hanse Ledwinky, se svým renovovaným Tatraplanem, který prý na britských ostrovech budí zaslouženou pozornost. FOTO: JAMES WHITACKER

Kopřivnice – Ivan Margolius je profesí architekt, který spolupracoval s velkými jmény oboru. Nemalých úspěchů dosáhl i na poli literatury, kde využil vlohy zděděné po své matce, spisovatelce a překladatelce Hedě Margoliové–Kovályové, k tomu, aby na Západě usilovně propagoval československou techniku a kulturu i přesto, že sám vlast z důvodů politické perzekuce opustil už v šedesátých letech. Margolius má na svém kontě několik knih, které tuzemské reálie přibližují především britským čtenářům. Mezi ně patří například kniha o ikonickém Kostele nejsvětějšího srdce páně v Praze na Vinohradech. S Janem Kaplickým napsali knihu Česká inspirace /Czech inspiration/ o vynalézavosti českých vědců, inženýrů, architektů, designérů a umělců, kteří dali světu mnohé – od kostky cukru a lodního šroubu, přes betonové konstrukce, automobily a letadla až po umění. Pod názvem Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím vydal osobitého průvodce svou rodinou a naší moderní historií. V neposlední řadě je spoluautorem dvou knih zaměřených na automobily, jedna se věnuje Škodě a značce Laurin & Klement, druhá pod názvem TATRA: Odkaz Hanse Ledwinky se nedávno objevila na pultech tuzemských knihkupců. A právě tato knižní novinka je hlavním tématem rozhovoru s autorem, který žije v anglickém hrabství Bedfordshire.

Co bylo impulzem pro to, že jste se rozhodl napsat právě knihu o Tatře?

Když jsem v roce 1966 přijel do Británie, zjistil jsem, že na Západě toho o československé kultuře a technice vědí velmi málo. Tak jsem si dal za úkol napsat knihy, které by tuto neradostnou skutečnost vylepšily.

Jak jste si dělili práci se svým spoluautorem Johnem Henrym? Respektive na čem jste v knize pracoval vy?

Já jako politický uprchlík jsem neměl možnost vrátit se před sametovou revolucí do republiky, proto jsme si rozdělili práci s mým kolegou architektem Johnem G. Henrym tak, že on odjel do Československa a Rakouska dělat průzkum v archivech a setkávat se s lidmi, kteří o Tatře hodně věděli. Měl to štěstí setkat se mimo jiné i se synem Hanse Ledwinky Erichem, který nám byl velmi nápomocný a napsal nám do knihy předmluvu. Zatímco kolega cestoval po archivech, já jsem zůstal doma a psal. První vydání knihy vyšlo ve Velké Británii v roce 1990 a druhé o 25 let později v roce 2015. Byla to vůbec první kniha v angličtině o Tatře a velmi povzbudila povědomí o této automobilové značce v západních zemích.

Která část historie Tatry je pro vás osobně nejvíce zajímavá a je nějaký typ Tatry, který máte nejraději?

Velmi zajímavá je historie Tatry T11, protože to byl revoluční návrh podvozku a použití vzduchem chlazeného motoru pro malý lidový vůz začátkem 20. let dvacátého století. Samozřejmě velké kouzlo pak mají ty proudnicové vozy z 30. let.

Vy sám vlastníte Tatru?

Ano. Od roku 2000 mám Tatru T600 Tatraplan z roku 1949. Vůz byl kompletně renovován v České republice. V Británii jej mám od roku 2009 a všude, kde s ním přijedu, je velmi obdivovaný. Ve Velké Británii jsou v současné době jen dva pojízdné Tatraplany.

Navštívil jste Kopřivnici jako místo, odkud značka Tatra pochází?

Byl jsem na krátké návštěvě hned začátkem 90. let se podívat do muzea. Během přípravy obou vydání i české mutace knížky jsem pak byl ve styku s tamními pracovníky muzea, archivu a dalšími odborníky na Tatru.

Jak probíhala spolupráce s Karlem Rosenkranzem a lidmi z kopřivnického muzea Tatry?

Velmi nám pomohla. Spolupráce s Karlem Rosenkranzem, Radimem Zátopkem, Michaelou Bortlovou a dalšími byla pro naši knihu zásadní. Bez nich by kniha asi ani nevznikla a jsme velmi vděčni za jejich pomoc!

Bylo obtížnější připravit text nebo uspořádat bohatou obrazovou část knihy?

Měli jsme velké štěstí, že jsme měli přístup do archivu muzea Tatry, stejně jako do archivu Lane Motor muzea v USA. Hodně jsme využívali i obrazové prameny a brožury z privátních archivů našich přátel po celém světě. To zásadně pomohlo vytvořit naši knihu.

Předmluvu k vaší knize napsal jeden z nejznámějších světových architektů Norman Foster. Jak jste s ním navázali spolupráci?

S Normanem Fosterem jsem mezi lety 1993 a 1997 pracoval. Tehdy jsme navázali přátelský vztah a poznal i jeho vášeň pro automobily a jejich navrhování. Norman vlastní krásnou sbírku automobilů a mezi nimi i Tatru T87 z roku 1948, kterou pro něj restaurovala kopřivnická renovační dílna Ecorra.

Jak se vaší knize dařilo na britském trhu? Byl o ni zájem?

Knížka poprvé vyšla už v roce 1990, pak znovu v rozšířeném vydání s dalšími obrázky a ilustracemi v roce 2015. Druhé vydání následovalo poté, co bylo první kompletně rozebráno a kniha se draze prodávala v antikvariátech. Až doposud kniha vyšla pouze anglicky, ale nyní přichází také česká verze v překladu Pavla Dufka.

Nyní kniha vychází v češtině, je po grafické stránce shodná s původním anglickým vydáním, a jak jste s jejím provedením od Arga spokojen?

Musím říci, že české vydání je graficky mnohem lépe vyřešené než to původní anglické. Kniha má opravdu umělecké prvky a jsme velmi vděčni Argu a grafičce Janě Vahalíkové, která knihu graficky navrhla.

Asi každého čtenáře hned po otevření knihy zaujme věnování knihy Rudolfu Margoliovi, můžete o něm a událostech, které v jeho textu naznačujete, prozradit něco víc?

Jak asi víte, můj otec JUDr. Rudolf Margolius, byl jeden ze čtrnácti obviněných v politickém procesu s Rudolfem Slánským. Celý ten proces je dodnes zahalen v nejasné historii a já doufám, že nynější historici komunistického režimu konečně objasní situaci nejenom pozůstalým, ale i celé české a světové veřejnosti. Tatry byly vždy s mou rodinou nějakým způsobem spjaté. Už můj dědeček vlastnil od roku 1931 Tatru T54 – její obrázek je i v naší knize. Když později otec pracoval pro ministerstvo zahraničního obchodu jako náměstek, měl mezi lety 1949 a 1952 k dispozici služební Tatraplan. Když pak byl v lednu 1952 zatčen, odvezla ho StB Tatraplanem do Ruzyně. Popraven byl v prosinci 1952 a popel jeho a dalších 10 lidí byl odvezen Tatraplanem za Prahu. Jak se povídá, auto uvízlo ve sněhové závěji, a aby ho agenti StB vyprostili, vysypali popel pod kola vozu. Právě toto smutné spojení příběhu mé rodiny se značkou Tatra připomínám ve věnování. Asi i proto sám mám Tatraplan, abych si to každodenně připomněl.

David Macháček