Ivan Bumba při instalaci svých fotografií v Šustalově vile. Přestože v Kopřivnici visí pouze krajinky, Bumba se věnuje i jiným fotografickým žánrům.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
K o p ř i v n i c e - Už druhý týden je v Šustalově vile k vidění výstava fotografií Ivana Bumby ’Krajina jako ateliér’. Třiatřicetiletý fotograf začínal s focením experimentovat ve čtrnácti, až v jednadvaceti se pak pro něj svět viděný hledáčkem stal posedlostí. Procestoval řadu zemí, především v Asii a na Balkáně. Jeho fotografie z cest i české krajiny budou v muzeu k vidění do 17. září. Mezi dosavadní úspěchy patří vystavování v rámci největšího evropského veletrhu fototechniky Photokina 2002 v německém Kolíně nad Rýnem, dále druhé místo v mezinárodní česko-německé fotosoutěži v roce 2004, tři první místa a několik otištěných snímků v pravidelných soutěžích tuzemských fotografických časopisů. Své fotky Bumba také publikoval v časopisech Photo Life či Lidé a Země. Během instalace výstavy prozradil fotograf něco o své práci.
Vaše výstava v Kopřivnici je výhradně krajinářská, je to jediný fotografický žánr, kterému se věnujete?
Nejsem čistě krajinář. Toto, co je nyní vystaveno v Kopřivnici, je mojí první větší krajinářskou kolekcí, kterou jsem tvořil od roku 2000. Takový soubor, má-li být kvalitní, samozřejmě nemůže vzniknout najednou. Výtěžnost u krajináře je nízká a nestačí jeden film, ale jsou to stovky svitků. U mě zhruba deset filmů připadá na jeden vystavený snímek. Teď pracuji na projektech abstrakce, snažím se pracovat s dvoubarevnými kompozicemi, fotím i v ateliéru. Co nedělám, je reportáž. Jinak se věnuji v podstatě všem oblastem včetně makrofotografie.
Ale krajina je asi hlavním tématem?
Krajina v mé tvorbě dominuje. Fotím ji neustále. Jezdím na různé expedice a každá mě něčím překvapí. Teď na podzim jsem byl v západní Číně, a tam je krajina tak zdevastovaná, že se téměř nedala fotit. Mé pojetí krajiny ve fotografii je takové, aby byla především estetická. Nechci ukazovat na nešvary krajiny, toho kolem sebe vidíme dost. Já se spíš snažím lidem zprostředkovat nějaký harmonický vztah k Zemi, aby si jí více vážili a uvědomili si, že stojí za to ji udržovat čistou.
Je pro Vás snazší najít atraktivní záběr ve známé krajině, nebo naopak v místech, kde jste se ocitl poprvé a teprve jeho atmosféru vstřebáváte?
Pracuji takovou metodou, že pokud mám možnost se na místo vrátit, tak se tam vracím. U velké části fotografií jsem na zachyceném místě byl minimálně dvakrát, někde i 5x, než se mi líbilo světlo. Člověk musí vědět, jak tam svítí slunce, a musí předem naplánovat, jak tam bude světlo působit. Na expedici jsem se naučil krajinu vnímat velmi kriticky. To znamená, že pokud mě nezaujme, i když vím, že jsem v nějakém exotickém místě a už se tam třeba nikdy nepodívám, tak nemačkám spoušť. Mám pocit, že jsem nic nepropásl. Takže, i když jsem někde v cizích krajích, frekvence fotografování je stejná jako v české krajině. Spíš se snažím o záběrech přemýšlet, než je za každou cenu uskutečňovat.
Upravujete nějak své snímky před zvětšováním?
To, co vystavuji, jsou ruční zvětšeniny, není to tisk, není to nijak upravované. Jak jsem to cvaknul, tak to zůstalo. Žádné retuše, naprosto stejně vypadají i diapozitivy. Můžu třeba dvě hodiny čekat na záběr, ve chvíli, kdy jsem s ním spokojený, tak cvaknu spouští a pak už se starají laboratoře. Zajímá mě ten proces tvorby až po chvíli expozice. Pak už jen čekám na výsledek a můj přítel koš většinu z toho, co nafotím, pochopitelně pohltí.
Používáte výhradně analogovou technologii?
Fotím výhradně na film. Ne, že bych digitální technologii zatracoval. Pro žurnalisty je to dneska už naprosto nezbytná věc, rychlost dneska vítězí. Ale pro seriózní práci, říkám zcela otevřeně, že ’digitál’ nedosahuje parametrů filmu ani kinofilmu. Co se týče velikosti čipu, barevných posunů, artefaktů, tak má ještě tolik dětských nemocí, že se nedá použít, zvlášť ne na velké zvětšeniny. Když se dělají velké fotky 60 x 45, což je nejmenší formát, jaký dělám, je u digitálních fotografií vidět, že nedosahuje parametrů špičkových filmů. Když jsou na snímku jemné struktury jako stébla trav, nebo třeba větvičky, je na snímcích vidět obrys. Jsou tam aberační chyby, patrná je chromatická vada. Trošku se tomu dá předejít při focení do RAWu a dlouhými úpravami v počítači, ale to není práce pro mě. To by mě nebavilo.
Z toho, co jste řekl o kinofilmu, lze odvozovat, že používáte středoformátovou kameru, je to tak?
Ano. Všechno dělám na středoformát. Já jsem dokonce začal středoformátem. Měl jsem ruský aparát Ljubitěl, pak jsem dostal Zenit 11, což byla jednooká zrcadlovka a pro mě vlastně krok zpět. Ve středoformátové kameře je všechno brilantně ostré, je to jako v kině. Jakmile jsem začal pracovat, tak jsem začal šetřit a tři roky mi trvalo, než jsem si ten svůj vysněný středoformátový Pentax koupil. S ním jsem naprosto spokojený a už bych nechtěl nic jiného.
Na cestování je ovšem středoformát poměrně dost nepraktickým zařízením.
Moje fotovýbava váží 15 kilogramů, vzhledem k tomu, že cestuji sám bez cestovních kanceláří, abych mohl v klidu tvořit, vezu stan, spacák a další věci, takže moje zavazadlo má minimálně 30 kilogramů.
David Macháček
