Minulé pondělí se s jeho podrobnostmi i s jeho nositelem – klavíristou, skladatelem, aranžérem a absolventem Berklee College of Music v Bostonu – mohli seznámit i místní mladí hudebníci. „S Tomášem se známe určitě dvacet let, jsme spolužáci z konzervatoře a přátelé. K nám do školy ho lákám už nějakou dobu a jsem rád, že tentokrát to konečně vyšlo,“ vysvětlil hostování umělce světového jména na kopřivnické ZUŠ Zdeňka Buriana její ředitel Dušan Brus. Tomáš Kačo se se žáky i učiteli školy sešel v pondělí 3. listopadu odpoledne. Program jeho návštěvy sestával z besedy a krátkého koncertu. Nejzajímavější ale byla asi část mezi nimi, kdy přímo u klavíru radil několika žákům a jednomu mladému vyučujícímu školy, jak zlepšit svou hru a přistupovat ke klavírní improvizaci. V pauze mezi mentorováním žáků a vlastním koncertem pak Tomáš Kačo, který je už zase doma v Kalifornii, odpověděl na několik otázek.

Vaše návštěva v Kopřivnici je součástí několikadenní cesty po České republice, jejíž součástí je i několik koncertů. Jak často se vracíte domů?

Do Česka létám většinou dvakrát do roka. Vždy maximálně na deset až dvanáct dní. Míváme v každé „štaci“ pár koncertů a snažím se pokaždé, když jsem tady, kromě koncertů zařadit i něco navíc. Příkladem může být i takový malý masterclass, jako jsme měli dnes v Kopřivnici. Je určen studentům, kteří se zajímají o improvizaci, komponování nebo aranžování, a je to pro mě vždy velmi osvěžující

Pořádáte tyto workshopy spíše na základních uměleckých školách, nebo i na konzervatořích?

Zatím jen na základních uměleckých školách. Na konzervatoři jsem nic podobného ještě nedělal, ale není to špatný nápad – mohlo by to být velmi zajímavé. Jen mám pocit, že se tam vyučuje hlavně klasická hudba a já se klasice v podstatě nevěnuji. Skutečně netuším, jestli na konzervatořích improvizace nebo populární a jazzová hudba je vůbec tématem.

V čem je podle vás pro žáky na té základní úrovni důležité osvojit si improvizaci?

Netvrdím ani si nemyslím, že je to důležité pro každého. Je to otázka volby. Spousta studentů se tomu věnovat nechce, hrají muziku z not a je to tak úplně v pořádku. Ale mnoho dětí ztrácí chuť cvičit nebo hrát, protože klasická hudba je někdy velmi svazující. Tony a etudy jsou svazující a chybí tam svoboda. Právě improvizace může být pro ty, kteří se v tom necítí dobře, záchranou. Vrátí jim radost z hraní a hudby jako takové a pomůže jim zůstat u nástroje.

Je to něco, co vychází i z vaší vlastní zkušenosti?

Ne, není to něco, čím bych si sám prošel. Sám jsem hrál většinou podle sluchu a necítil jsem se notami nijak zásadně svázaný, ale mám tuto zkušenost od svých studentů.

Prozraďte něco o svém projektu My Songbook, pod tímto titulem během svého hostování v České republice vystupujete.

Je to album, které vyšlo loni. Už jsem s ním absolvoval i koncertní turné. V podstatě je to výběr písní ze zeleného a žlutého zpěvníku Já, písnička. Ty skladby jsem si vybral, protože jsou to podle mě hity. Spoustu z nich jsem se učil už na prvním stupni základní školy a dodnes si pamatuji melodie i texty. Zpěvníky Já, písnička ve mně zanechaly hlubokou stopu. Ta hudba, kterou obsahují, vrací do dětství a chtěl jsem tím, že si je vezmu a zpracuji po svém, vzdát hold našim českým hudebním velikánům.

V tuzemsku je Já, písnička neoddiskutovatelným fenoménem, ale jaké jsou reakce, když tyto písně hrajete v zahraničí?

Hrál jsem je opakovaně i venku. Tam samozřejmě ty písničky neznají, ale po koncertech mi návštěvníci koncertů říkají, že jsou krásné. Lidé jednoduše poznají, co je hezké. Samozřejmě ten program má mnohem větší sílu, když ho hraji v Česku, protože tady ty melodie lidé poznávají a mají k nim vztah.

Předpokládám, že vaše pracovní vytížení je aktuálně vysoké. Co máte právě rozpracováno?

Hned, co se vrátím domů, mám odevzdat asi dvacet minut orchestrální hudby určené pro jednu vznikající videohru. Musím to stihnout do dvou dnů po návratu, takže se rozhodně nudit nebudu. Čekají mě i další koncerty. Kromě toho působím jako hudební ředitel v jednom kostele v Los Angeles, kde pracuji už delší dobu. Každou neděli zkouším s muzikanty, mám velkou kapelu, kterou vedu. Takže skládání a hraní jsou moje každodenní činnost.

Jak velkou roli ve vašem profesním životě hraje pedagogická činnost?

Před pár lety jsem měl víc studentů, ale teď už na to nemám tolik času. Mám jen dva, protože můj čas je vzácný, takže si velmi dobře vybírám.

Podle dnešní kopřivnické lekce to ale vypadá, že vás vyučování hodně baví.

Určitě. Když člověk něco dobře zná a rozumí tomu, má chuť to předat. Pro mě je opravdu strašně osvěžující vidět studenta, kterého to zajímá, který je hladový po znalostech a opravdu se snaží vstřebat zkušenosti, které mu předávám. To je věc, která mě baví možná ze všeho nejvíc.

David Macháček