Vladimír Hron bavil své publikum zpěvem stejně jako vyprávěním anekdot a krátkých příběhů.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
K o p ř i v n i c e (dam) - Hvězdným expresem dorazil minulý týden v úterý do Kopřivnice populární bavič Vladimír Hron. Jeho One Man Show složená z písniček, vtipů a imitátorských vstupů si opět našla své publikum, přestože na zdejším jevišti se Hron, který popularitu získal televizním pořadem Abeceda hvězd, rozhodně neobjevil poprvé.
Označujete se jako entertainer. Co je podle vás nejtěžší na této profesi, jejímž účelem je bavit lidi?
Já si myslím, že nejtěžší je najít to, co ty lidi baví. Entertainerství je kombinovaná profese, kdy zpíváte, tančíte a povídáte. Musíte najít nějaký společný jmenovatel s publikem, které je v sále. Není možné jezdit s pevně daným programem, který bych dělal 365krát v roce pokaždé úplně stejně. Rozdíl mezi hercem a entertainerem je v tom, že herec má svůj pevně daný text, kdežto entertainer má za úkol improvizovat a hledat společné jmenovatele ve všech sálech, kde vystupuje. Program se mění podle regionů, ale i podle momentální situace, na kterou musím reagovat. Člověk musí být pružný a svůj připravený program ohýbat podle aktuální potřeby.
Jak si tipujete publikum, máte nějakou metodu, jak diváky odhadnout?
Já to neumím pojmenovat, ale samozřejmě určité metody mám, ale nejsou stabilní. Zhruba po prvních desíti minutách už vím, s kým mám v sále tu čest, někdy je to dřív, jindy později. Ale tak během prvních dvou písniček probíhá takové to oťukávání a pak už člověk ví, kudy kam a proč.
Jak si vybíráte písničky? Ve vašich programech je obrovský žánrový rozsah a taky jejich původní interpreti většinou nemají nic společného.
I v tomhle je úžasný program, který právě děláme, protože ani v tomto není jeho kostra pevně daná. Může se stát, že písničky vyměním a v průběhu týdne v různých městech vystupuji s různým repertoárem. Je to dáno jen tím, že akceptuji náladu v sále, ale i prostor, když zpívám. V sále filharmonie si vychutnávám tak zvané velké písně, zpívám víc pomalejšího, klidnějšího a honosnějšího repertoáru. Naopak když vidím, že jsem někde, kde to lidi chtějí rozjet, tak přitvrdím. Je to opravdu kus od kusu jiné a těžko popsatelné. Mám v sobě takový nějaký barometr, který mi v tom rozhodování pomáhá.
Na svém kontě máte i desku, jsou na ní i autorské písně?
Mám i autorské písně. Na desce mám dvanáct písniček a u všech dvanácti je můj vlastní text a hudebně jsou autorské dvě z nich.
Máte k těm autorským písním jiný vztah než k převzatému repertoáru?
Určitě. Je to úplně jiné. Člověk k repertoáru, který vytvoří, ať už tak, že mu dá tvář tím, že k němu napíše text, nebo pokud je jeho i hudba, vnímá jej jinak. Už je to repertoár, který něco vypovídá a zastupuje vás jako člověka. Takže už to není ten, co zpíval Elvise Presleyho, ale už to byl Vláďa Hron a zpíval vlastní písničky. Je to hodně velká změna, je to posun a další z tváří toho entertainentu. Já bych v každém tom odvětví chtěl lidem něco dát, takže se můžou těšit třeba i na nějakou filmovou roli. Mám v té branži chuť vyzkoušet všechno. Muzika je ale taková moje doména už od dětství a není pro mě problém si písničku i složit.
Ne vždycky má člověk veselou náladu, natož aby měl sílu ještě bavit publikum. Je to v takových případech těžší dostat se do varu?
Je to ošidná otázka. Já, když jsem třeba hrál v divadle, snažil jsem se jet vždycky na plný plyn, ale stávalo se mi, že když jsem měl špatnou náladu, něco se stalo a byl jsem pod tlakem, tak mi kolegové říkali, že jsem byl nejlepší. Je to možná zvláštní, ale když ta stinná stránka vaší osobnosti vypluje na povrch, tak vy se s ní snažíte o to víc bojovat. Člověk do toho asi vloží víc energie a ono to ve výsledku funguje.
