K o p ř i v n i c e (dam) - Další velký úspěch si na své konto připsal Městský dechový orchestr Kopřivnice. Jak už jsme na těchto stránkách informovali, největší místní hudební těleso se na začátku prázdnin vrátilo z německého Rastede jako vítěz oceněné kategorie Harmonie. Pro kopřivnické muzikanty to nebyl zdaleka první úspěch, kterého na mezinárodním soutěžním poli dosáhli, přesto si ho dirigent Alois Hrnčárek neobyčejně cení.
„V Německu se nám podařilo uspět za situace, kdy po loňském slavnostním koncertu hostů odešlo z orchestru devět nejlepších muzikantů. Někteří za jinými angažmá, jiní za studiem, na mateřskou nebo z pracovních důvodů. A nám se i přesto podařilo tyto muzikanty nahradit hráči, které jsme si sami vychovali a o to víc si tohoto výsledku vážím,“ zdůrazňoval již v úvodu rozhovoru Alois Hrnčárek, který výkon kopřivnického orchestru podtrhl ještě ziskem ceny za nejlepší dirigentský výkon.
Co je podle vás za sérií úspěchů orchestru z poslední doby?
První místo na soutěži v Polsku nám uteklo o jeden bod, zvítězil nad námi orchestr z konzervatoře, tedy profesionální muzikanti, v Ostravě jsme dostali Zlaté pásmo s vyznamenáním, což se podařilo jen třem orchestrům ve skupině, teď jsme uspěli v Německu. Asi to nebude jen náhoda, ale spíš výsledek nějaké dlouhodobé a systematické práce orchestru. Orchestr byl obsazený asi 68 muzikanty. Jeli jsme zcela bez jakékoliv výpomoci, všechno to byli členové orchestru. Chtěl bych zdůraznit, že i přesto, že odešla řada zkušených muzikantů, kapela fungovala výborně. Bratři Galiové na pozounech byli vynikající, první trumpetu hrál čtrnáctiletý hoch a bezvadně, je to tedy i v přípravě a přeneseně řečeno v trenérské práci.
Jak konkrétně tedy vypadala příprava na tento soutěžní festival?
Příprava byla krátká, ale o to intenzivnější a důslednější. Orchestr skladby, které jsme měli na repertoáru, umí, ale vždy je potřeba vypracovat detaily. Nedlouho před Německem jsme jeli ještě na festival do Štětí, kde jsme museli nastudovat 12 skladeb do monsterkoncertu, takže jsme se nemohli věnovat jen Německu, ale poslední dvě zkoušky jsme pilovali nejobtížnější pasáže skladeb a rozebírali je do posledního detailu.
S jakým repertoárem jste předstupovali před porotu v Rastede?
Soutěžní program měl původně trvat půl hodiny. Naplánovali jsme si Španělské metamorfózy Evžena Zámečníka, Marinelu Julia Fučíka a epickou skladu Kolumbus od Pavla Staňka. Tedy všechno moderní náročné skladby, které porotě odhalí kvality orchestru. Když jsme dorazili na místo, dozvěděli jsme se, že z časových důvodů musíme program zkrátit o deset minut, to znamená, že jednu skladbu musíme vypustit. Kromě mne jel jako dirigent také Miroslav Smrčka, který Kolumba řídil i na soutěžích v Praze a Ostravě, a bychom každý dirigovali jednu věc, tak jsme vypustili Španělské metamorfózy.
Proč padla volba právě na tyto skladby?
Všechno to byly věci, které máme na repertoáru už nějakou dobu. Každý orchestr, jenž chce někde uspět, by podle mého soudu měl mít v repertoáru aspoň sedm koncertních skladeb, které si ovšem občas přehraje i na jiných vystoupeních. Před soutěží je třeba takovou ’vyhranou’ skladbu jen lehce dopilovat a výsledek se dostaví. Pokud orchestr nazkouší soutěžní skladbu a poprvé ji hraje až před porotou, zákonitě nemůže všechno vyjít na sto procent. Samozřejmě není možné skladby opakovat na stejných soutěžích, takže pro soutěž do Ostravy už připravujeme nový repertoár, ale skladby, které jsme vezli do Německa, jsme tam ještě nehráli, takže jsme se mohli předvést se zažitou muzikou v tom nejlepším světle.
Jak se tady výkon orchestru jevil z dirigentského stupínku?
Marinelu jsme v Německu zahráli naprosto bezchybně. Je to otázka maximálního soustředění na každou notu, na každou pauzu a každý nástup. Stejnou skladbu jsme hráli i o pět dnů později ve Frenštátě na náměstí a už zdaleka nebyla odvedena tak dobře jako v Rastede. Pálilo do nás slunce, projížděla auta, přijela tam skupina motorkářů a orchestr byl rozptýlený, což bylo na výsledku poznat. Je to někdy podobné jako ve sportu, otázkou momentálního nasazení a soustředění. Kapela pochopitelně ví, jak má skladbu hrát, ale samotný výkon ovlivňuje řada různých okolností.
Odjížděli jste do Německa s ambicemi zvítězit, nebo byl úspěch spíš příjemným překvapením?
Spíš jsme to nečekali. Byli jsme už dopředu upozorňováni na to, že veškeré české orchestry, které tam zatím byly, nedopadly příliš slavně. Porota byla čistě západoevropská, složená z Holanďanů, Dánů a Němců, dalo se předpokládat, že budou trošku stranit svým orchestrům. I proto jsme trošku s účastí váhali. Ale vzhledem k tomu, že jsme letos žádný jiný zájezd neměli, rozhodli jsme se jet. Každá kapela potřebuje aspoň jednou ročně někam vyrazit, dát se dohromady a trošku se pobavit. No, a nakonec byl výsledek lepší, než jsme doufali. Na tomto konkrétním festivalu jsme byli poprvé a nakonec jsme se od pořadatelů dozvěděli, že jsme první orchestr z bývalého východního bloku, kterému se tam podařilo zvítězit, což je pro další práci pochopitelně velmi povzbuzující.
Jaký další program měl orchestr kromě soutěžního vystoupení?
Kromě hraní před porotou jsme měli představovací koncert, na kterém jsme po úvodních organizačních těžkostech zahráli program Marchiu Karl Marii Webera, Uherský tanec, Beethovenovu ’Devátou’ a nějaké skladby pro mažoretky, které nás doprovázely. Měli jsme úspěch a publikum si žádalo přídavek. Těsně před naším vystoupením Německo porazilo ve fotbale Argentinu, a tak jsme přidali Dont Cry For Me Argentina od Andrew Loyd Webbera a tím jsme si je obrovsky získali. Kromě toho jsme měli ještě jeden nesoutěžní koncert a dvakrát jsme také hráli za pochodu.
Na letošním soutěžním festivalu dechové hudby v Rastede bylo 69 orchestrů z celé Evropy. Kopřivnický dechový orchestr se přihlásil do Vyšší třídy, tedy do prostřední kategorie, která byla ovšem nejvíce obsazená, a byla v ní pochopitelně největší konkurence. Soutěžící orchestry byly navíc rozděleny do několika kategorií podle druhu produkované hudby. Kopřivnický soubor vystupoval v kategorii Harmonie, která je určena pro plně obsazené koncertní dechové hudby, ale svou vlastní kategorii měly také například čistě žesťové soubory, orchestry soutěžící v pochodových formacích a podobně.
David Macháček
