Kdysi byla v centru města specializovaná prodejna na různé modely, barvičky a pomůcky pro modeláře. Vždycky jsem chodil okolo výlohy plné lákavých krabic s pocitem člověka objevujícího něco úžasného a přitom z kapsy studenta nedosažitelného. Ale taky jsem se trochu styděl, neboť mnoho lidí považuje hraní si s modely za projev nedospělosti. Bohužel dříve, než jsem si stačil něco koupit, prodejna zanikla.



Kroky podobně ‘postižených’ lidí míří každoročně do kulturního domu na modelářskou výstavu s krkolomným názvem Beskyd Model Kit Show. Na ní se za své hračičkovství modeláři vůbec nestydí, a dokonce soutěží v tom, kdo vyrobí po všech stránkách lepší zmenšeninu. A davy návštěvníků se mohou ztrhat, aby si prohlédly vystavené exponáty z nejlepšího úhlu. Spadnout tady někdo z Marsu, umře smíchy z toho, jak jsou ti zvláštní tvorové nadšení z miniatur všeho možného.



Co vlastně modeláře k jejich aktivitě vede? Je to touha po seberealizaci, kreativita nebo jen nepotlačená dětinskost? A co když je hraní si s něčím pro člověka zcela přirozené? Jen někteří si hrají s modely, jiní třeba s mobily. A ti ostatní o tomto svém nadání nevědí. Nebo vědět nechtějí, neboť by si tím, ó hrůzo, přiznali, že jsou jen normální lidé.



Hračičkové nevymírají a to je dobře. Protože kdybychom se všichni měli zabývat jenom tím vážným, budeme na hlavách za chvíli nosit vlasy podobné barvy, jako mají plastové výlisky dílů nějakého modelu.


Michal Polášek