Jak vznikl nápad zinscenovat hru Boleslava Polívky Pépe, se kterou přijedete i do Kopřivnice?

Na JAMU jsem psal dizertační práci o Bolkových inscenacích v letech 1972–1987. Jedna z nich byla Pépe, kde hrál s malým chlapcem a slepicí. Moje dcera Juliana je ve stejném věku, chodí do dramatického kroužku na ZUŠ a celkově má pro divadlo velké nadšení. Před rokem jsme se s Bolkem bavili u vína a mně napadlo hru po 50 letech obnovit. A Bolek řekl: „Udělejme to!“

Jak prožívá vaše dcera Juliana hraní s vámi? Chce jít do dalšího projektu se svým tátou?

Myslím, že ji hraní velmi baví. Na reprízy se těší a pódium si užívá. Ještě je malá, uvidíme časem, jestli jí to nadšení pro divadlo vydrží.

Na Kopřivě jste častým hostem. Která vaše hra měla největší ohlas?

Myslím, že to byla hra DADA Revue, se kterou jsem do Kopřivnice přijel naposledy. Je to moje srdeční záležitost. Je přesně taková, jakou jsem si ji vysnil, všechno v ní zapadá, jak má.

Kdo přišel s nápadem na hru s Filipem Tellerem „Čecháčci a Čoboláci“ a jaké byly reakce na tuto inscenaci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? Jaké to bylo na Slovensku?

Vymysleli jsme to společně s Filipem. Reakce byly všude výborné. Tato hra už má přes sto repríz a je neustále žádaná a velmi nás oba baví.

Neuvažujete o pokračování?

Zatím ne.

Je nějaké místo, kde se vám hraje nejlépe?

Nejlépe se mi asi hraje doma, to znamená v Trenčíně, a v Brně. Ale cestuji po celém Česko-Slovensku a dobře se hraje všude tam, kde přijde příjemné a vnímavé publikum.

Studoval jste na brněnské JAMU. Jak pohlížíte na tuto školu? Vyšly z ní nebo působily zde velké osobnosti tuzemského divadelního světa: Donutil, Polívka, Švanda, Mikotová, Oslzlý, Derfler, Tálská, Zatloukal. Nechybí jejich nástupci?

JAMU mi dala hodně a jsem jí vděčný. Bez školy bych zřejmě nebyl tam, kde jsem teď. Proto zůstávám s JAMU v kontaktu a učím tam. A myslím, že z JAMU stále vycházejí kvalitní osobnosti. Akorát jsou mladí a ještě nemají 70–80 let jako ti, které jmenujete.

Sledujete slovenskou scénu v pantomimě? Často se mi zdá, že fanoušci v ČR jsou velmi kritičtí, až zaujatí vůči slovenské scéně, především vůči málo frekventované pantomimě.

Nevím. Pantomima byla vždy okrajovým žánrem, alternativou k činohře. Neznám mnoho lidí, kteří by se živili čistě pantomimou. Já se také nevěnuji jen pantomimě, v každé hře používám slovo, kombinuji divadlo a stand-up, tanec i klauniádu.