Když se před nedávnem vyhlašovaly výsledky hlasování o nejnepříjemnější zvuk, chyběl v žebříčku jeden, který znají snad úplně všichni lidé. Popravdě řečeno by však jeho účast v anketě byla trochu rozporuplná. Na jedné straně znamená, že se děje něco zlého, na straně druhé ale naději, že už je pomoc na cestě. Houkání hasičské sirény třeba uprostřed noci nicméně nepotěší asi nikoho.



Činnost hasičů už ale dávno není to, co bývala. Skoro by se dalo říct, že obecné označení „hasič“ si muži v modrých kabátech a bílých přilbách zaslouží jen párkrát do roka. Velká většina jejich práce totiž spočívá spíše v řešení technických havárií typu otevření zamčeného bytu či dopravních nehod. Ačkoliv to zní vzhledem k postiženým nepatřičně, skutečný požár je pro hasiče spíše bonbónek, kterého se dočkají jen několikrát do roka.



V našem malém městě platí všechno dvojnásob. Tatrováčtí profesionálové se občas ze stanice za den ani nehnou a jejich dobrovolní kolegové mohou dál leštit zbrusu novou cisternu, neboť od jejího dodání koncem listopadu ještě nevyjeli.



Statistiky však někdy dokáží ukázat zajímavá čísla. Nejméně nudy zažívali vloni hasiči na celém Novojičínsku v pátek. Jako by počátkem vytouženého víkendu polevovala pozornost lidí a zrazovala vytížená technika. Proč ale nejvíce požárů vypuklo v říjnu a prosinci, je záhadou. Plápolající vánoční stromky jsou už minulostí, nezbývá proto asi nic jiného, než to svést na náhodu.



Michal Polášek