V tomto roce vzpomínáme šedesáté výročí ukončení strašné druhé světové války, a proto chci za pamětníky tuto dobu přiblížit dnešní mladé generaci. Úvodem musím stručně vzpomenout na všeobecnou mobilizaci dne 21. května 1938, která byla vyhlášena ve večerních hodinách. Můj otec okamžitě asi v 21 hodin otevřel svůj obchod, aby si rukující mohli doplnit vše potřebné, co doma neměli. Byla to nekonečná noc v očekávání toho nejhoršího. Během noci a příštího dopoledne pak všichni branci odjeli ke svým útvarům. Většina Čechů byla tehdy odhodlána hájit do krajnosti svou demokratickou vlast. Rukující až na Němce byli vychováni první republikou ve zdravém vlastenectví a národní hrdosti v demokratickém duchu dle velkého vzoru prezidenta T. G. Masaryka.







Kdyby došlo skutečně k válce, byl by to velmi nerovný boj, zrazovaný i velkým počtem Němců v naší armádě, a proto muselo vše dopadnout tak, jak to dopadlo. Hitler by republiku zmasakroval tak, jak to provedl později na mnohem větším Polsku, a pozdější silácké řeči o možnosti vítězného boje jsou velmi přehnané, účelově zmanipulované a naprosto nereálné. Hitler chtěl svět zastrašit a demonstrovat mu svou sílu. Je nutno přiznat, že ‘říše’ byla vskutku na tehdejší dobu velmi dobře a moderně vyzbrojena, s největší leteckou vojenskou silou na světě. To jsme pak mnozí viděli, když tyto dobyvatelské hordy jely přes naše pohraniční města ve dne v noci na Polsko. To opravdu jela smrt!



Chci ale vzpomenout, jak jsme prožívali po Mnichovské zradě okupaci naší Kopřivnice. Obec byla Němci obsazena dne 10. října 1938 vojenskou jednotkou z Drážďan, a proto bylo námi Kopřivničany toto město a celá německá říše s Hitlerem tisíckrát prokleto. Často nám pak po válce Němci, hlavně ti z NDR, ale i naše úřední místa a sdělovací prostředky vnucovaly názor, že bylo barbarstvím, když spojenecké letectvo koncem války tyto tak zvané ‘mírumilovné Němce’ (konkrétně Prušáky) bombardovali (nálet na Drážďany) a litovali je, jako by zapomněli, co vše předcházelo.



Při okupaci naše česká Kopřivnice tonula v záplavě krvavých německých praporů s hákovými kříži, které zdejší Němci k našemu úžasu měli již připraveny. A všude plno německých vojáků a policistů, s nimiž se kopřivnické Němky objímaly a líbaly. Na náměstí přijížděly stále německé motorizované jednotky a byly nadšeně od Němců vítány. V dělnické kolonii vařili Němci na volném prostranství v kotlích polévku pro občany v domnění, že lidé podle německé propagandy trpí podvýživou a hladem. Zato němečtí vojáci pochutnávali si na našem jemném bílém pečivu a na cukroví, o jakém v Reichu neměli ani zdání a jen s údivem kroutili hlavami, jak je to vše možné. Týž večer patřili jsme na příšerný pochodňový průvod na temeno Bílé hory, kde byla zapálena veliká hranice z třísek elektronů. Každého večera zářil pak do šírého kraje obrovský osvětlený hákový kříž.



Němci se ihned v Kopřivnici ‘zařizovali’ a obec se šmahem poněmčovala. Kanceláře ‘Gemeinde-Amtu’ (obecní úřad - pozn. redakce) byly rozšířeny po celé budově č. p. 294, v níž byla brzy zřízena reprezentační síň a oddavková síň ve velkoněmeckém stylu. Kopřivničtí rolníci Robert Kuchař č. 11, Josef Pikulík č. 7, František Indruch č. 235, Jan Veřmiřovský č. 49 a Marie Váňová č. 214 po obsazení sovětské Besarabie byli tamější Němci stěhováni do říše, a tak byli ze svých statků vyhnáni a statky obsazeny přivandrovalými Němci.



Hlavní ubytovnou okupační vojenské jednotky v Kopřivnici se stal ihned po jejich příchodu objekt Sokolovny. Tu po odstranění nápisu ‘Sokol’ přejmenovali na ‘Dresdner Hoff’ (Drážďanský dvůr) a Katolický dům na ‘Chemnitzer Hoff’ (Kamenický dvůr). Pomník pana prezidenta T. G. Masaryka okamžitě zahalili do černé látky a chvíli tam pak ještě čněl jako výstražný prst doby budoucí. Brzy však byl pomník z náměstí odstraněn a později jej asi za 13 tisíc Kč, což byl jen zlomek jeho hodnoty, odprodali do protektorátu do Kojetína, odtud opět brzy po obsazení zbytku republiky zmizel do šrotu. Na místě pomníku Němci stavěli své, většinou dřevěné, látkou potažené oslavné monumenty. Například v době vůdcových 50. narozenin tam bylo zbudováno velké dřevěné monstrum k jeho oslavě. Budova Katolické besedy byla nákladně přebudována na sídlo partaje NSDAP se sídlem Orstleitera renegáta Holka. Všechny české nápisy zmizely a naposled došlo i na vývěsní firemní cedule živnostníků a obchodníků a bylo nařízeno pořídit nápisy německé psané kurentem. Restaurace Sokolovny, Morávie a občanů Čechmánka a Pardubové byly později zrušeny. Na náměstí se konávaly po celou válku tábory, přehlídky, oslavy vítězství a jiné parády a každým rokem se zde objevoval německý máj s hitlerovskými symboly. Po německém starostovi Hankovi převzal starostenský úřad mírnější Ernst Schott, který měl rovněž českou matku. Když však byl Schott povolán na frontu, stal se starostou opět přísný Hanke. Jeho bratr byl českým učitelem a nazýval ho pohrdavě ‘Germanem’.



Skutečnost, že se naše republika dostala mnohem později mezi méně rozvinuté národy je pro nás starší o to trapnější, poněvadž ještě pamatujeme dobu, kdy Němci z ‘říše’ v období první republiky jezdili (hlavně v neděli) do našich pohraničních měst a právě pro ně tam byly některé obchody i v neděli dopoledne otevřeny a houfně tam kupovali boty, textil, oděvy i potraviny. To vše bylo u nás lepší a levnější než v Německu. V restauracích jedli naše kvalitní jídla jako hladní.



V tomto směru jsme byli tehdy daleko před Německem. V technice byli v mnoha oborech, jako velký národ s většími možnostmi, objektivně posuzováno, o nějaký ten krok před námi.

Atmosféru doby zachytil ilegální básník Petr Pavel Hořec:



(Nápěv: Zahučaly hory)





Zahučaly hory, pobeskydské lesy,


Jak jste sesmutněly, změnily se časy





Červený Kamene, ach, s tvého temene,


Vidíš přibývání cizího plemene





Smutná Bílá Horo, díváš se do kraje,


Jak v našem Kravařsku, cizí vlajka vlaje





Libhošťská ty Hůrko, tvé české vesnice,


Tou naší porobou trpí převelice





Tajemný Kotouči, v tvých lesů zeleni,


Na naši svobodu, památek už není





Ty starý Šostýne, věrný nezahyne,


A ten kdo nás zradí, jednoho dne zhyne





Okupací nastalo okamžitě ponižování a nesmírné utrpení českého obyvatelstva. Na obsazeném území byly zrušeny české střední školy jako např. gymnázium a učitelský ústav v Příboře, také základní školy byly maximálně omezovány. Do české školy v Kopřivnici byl dosazen německý ředitel s německým jménem Wodzik a i několik německých učitelů, kteří se pak marně snažili při vstupu do třídy vynutit si od žáků pozdrav ‘Heil Hitler’. Velký důraz byl samozřejmě kladen na výuku němčiny a falšování historie a dějepisu, což pak činil i režim komunistický, a činí tak každá diktatura.



Říšská hranice zde probíhala po hřebeni Červeného kamene, Pískovny, Černým lesem a za posledními domky v Drnholci nad Lubinou a ve Větřkovicích (dnes místní část Lubina). Celnice byla u cesty za posledním domem v Drnholci ve směru na Vlčovice a pro pěší i v Černém lese, kde byla jen malá dřevěná budka v místě dnešního vodojemu. Kopřivnici, Štramberk a Příbor si Němci zabrali do Říše, ačkoliv zde bylo ve zdrcující většině české obyvatelstvo jen proto, že zde byla továrna Tatra, štramberská cementárna a několik velmi vlivných Němců. Vlčovice, Mniší, Hukvaldy, Hájov, Lichnov atd. byly již tzv. Protektorát Čechy a Morava.



Přes hranice se necestovalo na cestovní pasy, ale na propustky (Durchlasscheiny - Übertrittscheiny), které na doporučení německého obecního úřadu vystavoval většinou jen Okresní úřad (Bezirksamt), a to jen velmi omezeně a jen na nejkratší dobu a v nejnutnějších případech. To vše samozřejmě pro Němce neplatilo.







Do středních škol v protektorátu jsme museli často chodit načerno přes lesy, pole a kolem Lubiny. Hranici hlídala finanční stráž a policie (ordneři), na což mají lidé dosud spoustu smutných vzpomínek. Častokrát jsem šel například v sobotu z Frenštátu ze školy a v pondělí brzy ráno zpět s panem učitelem Gustavem Mužným, který v této době učil ve Vratimově v protektorátu. Byl to velmi čestný a poctivý vlastenecký učitel a Sokol, který byl později v krátké době pro svou odbojovou činnost Němci uvězněn a popraven. Jednou v zimě při večerní cestě přes pole, v hlubokém sněhu z Vlčovic do Kopřivnice, za svitu měsíce na čerstvém bílém sněhu jsme byli zdaleka dobře viditelní, a tak jsme šli spolu pod bílým prostěradlem, které náhodou nesl pan učitel v aktovce domů na vyprání. Byla to jedna z mnoha podobných příhod. V létě se chodívalo na černo do českého kina na Hukvaldy i tak, že se šlo v plavkách kolem Lubiny a oblečení a obutí se neslo namačkané v tašce.



Z protektorátu se pašovaly většinou poživatiny, poněvadž některé tam byly snáze k zajištění i mimo lístkový příděl, rovněž tak i textil, boty a často i větší věci jako byla rádia, kterých byl naprostý nedostatek a nebyla tehdy ještě ani moc rozšířena. Během války byl zaveden velmi přísný přídělový systém na potraviny, textil, obuv, mýdlo a cigarety. Byly to tzv. potravinové lístky, šatenky, tabačenky atp. Obdobný způsob nakupování platil pak ještě i několik let po válce. V této době byla Kopřivnice poprvé, a věřme, že i naposled, pohraničním městysem.



Po okupaci ukázali Němci svou pravou tvář i tím, že okamžitě zrušili všechny české spolky a zabavili jejich majetky. Likvidaci prováděl zdejší německý úředník Kahlig. Na úřadech nutili nás Čechy zdravit ‘Heil Hitler!’ (sláva - zdar Hitlerovi) a úřadovali pouze německy. Na dveřích byly všude nápisy ‘Hier wird nur deutsch gesprochen’ (zde se mluví jen německy) a ‘Unser Gruss Heil Hitler!’ (náš pozdrav sláva Hitlerovi!). Rovněž i v místní továrně měli Němci příkaz mluvit jen německy, a to hlavně v úředním styku. Je zcela samozřejmé, že ta naše němčina byla mnohdy i hrozně kostrbatá, ale nic se nedalo dělat. Tak jsem třeba musel jednou na Okresním úřadě v Novém Jičíně, kde jsem čekal ve frontě se žádostí na propustku, tlumočit jisté paní Vašendové z Kopřivnice její prosbu o propustku k návštěvě své dcery do Vsetína, které se právě narodil syn. Ironií v tom případě bylo, že jsem to tlumočil úřednici Hermě Priessnitzové, své spolužačce z české měšťanské školy v Kopřivnici. Byla to i moje sousedka, ale neseděla v kanceláři sama, proto řekla česky paní Vašendové, že si musí zajistit tlumočníka. Ta mne proto na chodbě zoufale prosila, abych jí pomohl. Zmíněná úřednice byla jedním z potomků léčitele Priessnitze, zakladatele lázní Jeseník, která si po osvobození vzala Čecha L. Mrázka z Kopřivnice.



Musím však po pravdě napsat i tu skutečnost, že nikdy nejsou všichni lidé stejně špatní nebo stejně dobří. Sám jsem znal i velmi slušné Němce, kteří nebyli nacisty, a i když jich nebylo mnoho, šlo jim mnohdy více důvěřovat než kolaborujícím Čechům. Ironií osudu je, že jako vždy, tak i oni slušní Němci po převratu dostali mnohdy od Čechů více řezu než ti bezohlední nacisté, kteří většinou stačili včas z Kopřivnice uprchnout s ustupujícím wehrmachtem na západ.



I tato hrozná doba měla některé nezapomenutelně krásné stránky, jako byla vzájemná důvěra většiny Čechů, a i to, jak měli k sobě blízko. V té době byl například za poslech cizího (nepřátelského) rozhlasu nekompromisně stanoven trest smrti.


Pokračování příště


Lubomír Hanzelka