Hana Zagorová

Vyprodaný sál, který na ni čekal v Kopřivnici, pro ní není ničím výjimečným. Patří vůbec k nejúspěšnějším zpěvačkám tuzemské populární hudby. Její koncerty fanoušky přitahují už desítky let. Nejde přitom jen o generační záležitost, Hana Zagorová nepřitahuje na svá vystoupení pouze pamětníky hitů ze sedmdesátých a osmdesátých let, ale také mladé publikum, což potvrdil i pohled do hlediště kulturního domu, ve kterém vedle sebe sedělo několik generací. Ještě před začátkem svého vystoupení promluvila zpěvačka v krátkém rozhovoru o své aktuální desce a o tom, jak je těžké z jejího rozsáhlého repertoáru poskládat koncertní program, který by uspokojil její publikum.

Na vaši letošní desku Vyznání fanoušci čekali sedm let. Čím to? Neměla jste materiál, nebo chuť nahrávat?

Všechno dohromady. Neměla jsem materiál, který by nějakým způsobem držel pohromadě, a měla jsem pocit, že ještě nenazrál čas natočit desku. A pak jsem ale najednou někde slyšela tři úžasné francouzské písničky a řekla jsem si, tak jo – to by mohl být ten spouštěč pro to natočit nové album, a taky se to stalo.

Název desky Vyznání evokuje něco velmi intimního a niterného. Je pro vás tato deska něčím zvláštní, a nebo je to jen jedna z řady?

Nemá pro mě nějakou speciální pozici mezi mými ostatními deskami. Možná jen v tom, že jsem opravdu sedm let nenatočila novou, původní desku. Když jsem přemýšlela nad tím, jak ji pojmenuji, tak jsem nenašla mezi těmi dvanácti písničkami žádnou, podle které by šlo pojmenovat celé album, a tak mě napadlo Vyznání. Protože každá písnička na té desce a v podstatě jakákoliv písnička je svým způsobem vyznáním a jde jen o to, jak si to posluchač přebere.

Na Vyznání jste spolupracovala mimo jiné s lidmi jako Gipsy.cz, Márdim z Vypsané Fixy nebo Jiřím Hradilem z Tata Bojs. Jak tato spolupráce vznikla?

Gipsy Cz mi nabídl písničku, o Vypsanou fixu jsem sama projevila zájem a dostala jsem hned tři písničky. Na desku se sice vešla jen jedna z nich, ale ty další dvě mám pořád schované. Kluci napsali překrásnou písničku, která se jmenuje Bleriot. Před týdnem jsem k ní natočila i klip, který se teď zrovna stříhá a moc se na něj těším. Bleriot je písnička, která mě hrozně překvapila a připadá mi úplně jiná než všechny ostatní.

Není tato spolupráce vedena tak trochu i snahou vyjít vstříc také mladému publiku, které se často objevuje na vašich vystoupeních?

Ani trošku. Opravdu. Já kdykoliv chci natočit nějakou písničku, tak jí musím především rozumět a tady z těch dvanácti jsem každé rozuměla. A to bylo mé měřítko. Ale rozhodně si nemyslím, že bych se chtěla zalíbit, nebo naopak znelíbit mladému publiku. To opravdu ne.

Nazpívala jste prý zhruba 800 písní a celá řada z nich byla velice populární. Jak vybíráte těch pár písniček pro koncerty?

To je hodně těžké a taky je obměňujeme, protože se nedá hrát stále tytéž písničky. Ale jsou písně, které mi posluchači neodpustí a které na koncertě musí zaznít, a pokud je nezařadím přímo do programu, tak je musím zpívat v přídavcích. To jsou prostě ty, kvůli kterým možná lidé na koncerty chodí.

Mluvila jste o tom, že se kolekce písní uváděných na koncertech mění. Jak často se to děje?

Je to podle nálady. Není to tak, že bych nevěděla, co budu večer zpívat. Máme postavený program, který se obměňuje, určitě ale ne z hodiny na hodinu, když tak ze dne na den.

Poznáte už dopředu, že píseň bude úspěšná? Stalo se vám to aspoň u některého z vašich hitů?

To vůbec nepoznám. Tento šestý, nebo spíš dvanáctý smysl, ten opravdu nemám. Poznám hezkou písničku, která se bude líbit, ale šlágr nepoznám.

U žádné z těch osmi set písní jste to dopředu netušila?

Ale to určitě ano. Ale někdy to ten osud tak zamotá, že z písničky, do které bych to nikdy neřekla, se stane šlágr. Existuje tam nějaká chemie, do které já se ani nesnažím proniknout, protože si myslím, že to skutečně ovlivňuje tolik komponentů najednou, že to ani nemá smyl. Svou roli může sehrát prostředí, nálada lidí, kteří na tu písničku jdou, ale i to, odkud a v jaké situaci ji poprvé slyší, to všechno má na její vnímání a pozdější úspěšnost vliv.

V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že ráda balancujete na hraně kýče. Co vás na tom láká? A nestalo se někdy, že byste tu hranici překročila a byla sama na sebe naštvaná, že se to stalo?

Já bych ani možná neřekla, že balancuji na hraně kýče. To asi ne. Ale dokonce vím, kdy jsem o tom hovořila. Jednalo se o nějaký televizní pořad. A já mám ráda romantiku, jsem opravdu velký romantik, a když vidím něco opravdu hodně romantického, tak mě to potěší a tomu já říkám, že to může být hranice kýče, ale možná ne toho kýče, o kterém se obecně mluví.

Jevištních partnerů jste měla několik. Poslední dobou a i tady v Kopřivnici se objevujete s Petrem Rezkem, se kterým jste spolupracovala v začátcích své pěvecké kariéry. Jak došlo k tomuto opětovnému setkání?

My jsme se rozešli v osmdesátých letech a Petr odešel v době, kdy jsem začala vystupovat s Petrem Kotvaldem a Standou Hložkem. Petr tehdy odešel a pak dokonce přestal úplně zpívat. Já jsem si v roce 1999 vymyslela koncert v Lucerně a pozvala jsem na něj všechny své stěžejní spolupracovníky a vzpomínám si, že tehdy produkce měla dokonce problém Petra najít, protože žil na chalupě a psal scénickou muziku pro divadla. Nakonec se ale vše podařilo a byl mým hostem na onom koncertu. Když jsme dohráli, tak jsem mu říkala, že se opravdu zbláznil, že přestal vystupovat ve chvíli, kdy mu to tak krásně zpívá a u publika má tak úžasný ohlas. Nedokázala jsem pochopit, že mu to nechybí, a troufám si říct, že ten večer jsem ho přivedla zpátky do showbusinessu, a od té doby spolu znovu spolupracujeme.

Po vašem druhém setkání vznikla ještě nějaká společná píseň, nebo všechny patří do společného úvodu kariéry?

Ne, nová písnička nevznikla. Já nejsem moc duetový typ, nemám je moc ráda, abych pravdu řekla. Takže společně samozřejmě zpíváme ty největší šlágry jako Duhovou vílu, protože ta patří k těm písním, bez které nás lidí z jeviště nepustí.

D. Macháček