Kopřivnický designér Jiří Španihel při zahájení své aktuální výstavy rozdělené do obou místních tatrováckých muzeí. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice – Designér Jiří Španihel celý svůj profesní život strávil v Kopřivnici a není divu, že právě zdejší muzea už druhý týden hostí rozsáhlou profilovou výstavu jeho prací. Výstava nazvaná Vize a limity představuje nejen šíři jeho tvorby, ale naznačuje i to, jak o designu Jiří Španihel jako autor přemýšlí. To, jak o designu uvažuje, jak postupuje ve své tvorbě, ale třeba i to, jestli ještě navrhne nějakou další tatrovku, prozrazuje v rozhovoru pro Kopřivnické noviny.

Jak se jako designér s dlouholetou zkušeností díváte na technologický rozmach posledních let a technologie, jako jsou virtuální realita nebo 3D tisk? Proměňují nějak zásadně váš obor?

Určitě to tak je, ale bez základů designérských postupů a znalosti technologie či konstrukce příliš nepomohou. Dle mého názoru musíte mít nějakou základní představu o materiálech, tvarech. V podstatě se mi v těchto nových metodách velmi dobře navrhuje, práci mi usnadňují. Ty prapůvodní metody a postupy se však prakticky nemění. Designér stále pracuje s vnějšími plochami nebo s objemovým materiálem, které upravuje do konečné formy. To, že se to dříve dělalo ručně z hlíny, laminátu a dalších materiálů, se už dnes vypouští. Makety v měřítku a modely v životní velikosti – to už dnes obvykle není třeba, protože se udělá 3D model v počítači. Ale občas na těch návrzích vidím, že jim chybí optická a haptická zkušenost, opravdový kontakt s materiály a odhad, jak se ve skutečném světě budou chovat.

Neznamená to ale, že by moderní technologie a materiály dávaly tvůrcům křídla a otvíraly větší možnosti?

Znamená. Stále však trvá to, že je potřeba mít nápad, ten se přetaví ve skicu, ta v model a postupuje to dál. Díky počítačům se to ale dnes neuvěřitelně zrychluje. Pokud v designérských softwarech někdo umí opravdu dobře pracovat, tak se celý proces zkracuje do úplně jiné časové úrovně. Dříve bylo třeba vynaložit např. 200 až 400 hodin práce od prvního nápadu a jednoduché kresby po první model. Dnes na tom možná strávíte stejný čas, ale dostanete se kvalitativně mnohem dál. Z hlediska prezentace, ověření přesnosti a připravenosti k výrobě jsou současné technologie nesmírným přínosem. Já jsem v Tatře zažil ještě kreslení na prkně, kdy se pak každá část karoserie vynášela v křivkách a v řezech a odesílala na modelárnu, která návrh poté musela vytvořit. Dnes to počítač udělá mnohem snáze, i když i za ním sedí člověk, který umí ovládat jeho program a musí velmi přesně vědět, čeho chce dosáhnout.

Zdá se, že poslední dobou je design více na výsluní a hodně se o něm mluví. Spíše je to tak, že každý druhý výrobek je podle prodejců designový. Jak vy osobně vidíte posun vnímání designu ve společnosti?

Je pravda, že design je časté téma diskuze, ale jeho vnímání se posouvá. Pokud se mluví o designu, tak jde často o interiérové doplňky, nábytek, módu, šperky a podobně. Tyto výrobky a jejich autoři jsou poměrně často vidět, je to mediálně atraktivní. Také platí, že čím blíž je tvůrce Praze, tím je viditelnější. Mám pocit, že průmyslový design je veřejnosti více skryt. Zdá se mi, že se propagaci a kultivaci průmyslového designu věnuje méně pozornosti.

Jste ale držitelem několika cen za design. Je to pro vás důležité a je to důležité pro studio při získávání dalších zakázek a podobně?

Mám českou Národní cenu za design, tu jsem získal za sedadlo pro pendolino, ovšem to bylo ještě v rámci Designcentra. Od doby, kdy zaniklo, se u nás sériové průmyslové výrobky oceňují spíše výjimečně. Samozřejmě existují zahraniční ocenění, která jsou vnímána jako prestižní. Takže se upínáme k cenám jako Red Dot Design Award, IF Design, Good design Award a podobně. Všechny jmenované jsem za některé výrobky dostal a mám z nich radost. Ročně je ale dostává celá řada výrobků v různých kategoriích, česká Národní cena za design však byla jen jedna jediná za rok. Proto si této ceny vážím.

Portfolio výrobků, na kterých jste pracoval a pracujete, je nezvykle široké. Design nákladního auta nebo gynekologického křesla vnímám jako dva odlišné světy. Díky čemu proplouváte skrz tyto obory? Je náročné přepínání mezi nimi?

Postupy designéra jsou ve většině případů podobné. Ta metoda se zásadním způsobem neliší. Co se však liší, jsou informace, které musíte mít zvládnuté, ať už jde o funkce, tvary, bezpečnostní normy a podobně. Zdánlivou nevýhodou je, že musíte zvládat množství nových informací a souvislostí, které vás seznamují s novým oborem. Ono je to ale přesně naopak. Když studujete něco nového, rozšíříte si obzory a nezůstanete stát na místě. Z toho pohledu je multidisciplinárnost velmi dobrá. Já se navíc snažím myšlenky z jednotlivých oborů přenášet do jiných. Dokážu tak např. uplatnit znalosti anatomie, získané při navrhování gynekologického křesla, využít při práci na sedadle pro automobil. Může se to zdát neslučitelné, ale v obou případech řešíte nějaké výhledy, funkčnosti, dosahy a podobně. Lidská anatomie je již tisíce let téměř stejná a musíte ji znát. Proto když chcete udělat dobrou židli, musí samozřejmě dobře vypadat, ale musí být pohodlná, hygienická a neměl byste si na ní zkazit zdraví.

Když začínáte s designem nového výrobku, máte prvně na mysli technickou stránku věci, kterou obalujete estetičnem, nebo spíše naopak?

Je to často o způsobu zadání, které formuluje investor. Na začátku projektu mám obvykle všechny technické parametry stanovené, ovšem to neznamená, že se nemohou změnit. Poté je zde omezení vyplývající z možností výrobních technologií. Musíte vědět, jaké jsou zde limity. Další věc je, ve kterém výrobním stadiu designér do projektu vstupuje. Pokud se jedná o facelift, budete hodně omezeni dřívějším řešením. Pokud je zadáním nový výrobek, můžete si dovolit věci, které konkurenční produkty nemají a víc inovovat. Protože mám poměrně hodně zkušeností s realizacemi, mám někde v hlavě kontrolku, která mě udržuje v realitě. O svých návrzích mohu vždycky říci, že mají vysoký stupeň realizovatelnosti. Samozřejmě ne vždy to vyjde.

Je z vašeho pohledu tvůrce lepší právě podrobně vyspecifikované zadání, anebo spíš volné pole působnosti a jen obecná představa klienta?

Při navrhování designu je třeba vycházet z možností zadavatele. Je něco jiného pracovat pro velkou firmu, která si může dovolit velké vstupní náklady na přípravu výroby úplně nového produktu, a něco jiného je připravit výrobek tak, aby stálo za to jej vyrábět i v menších sériích. Takže určitá volnost je samozřejmě příjemná, ale je třeba detailně znát představy a možnosti klienta. Jinak sice můžete navrhovat svobodně a bez omezení, ale výsledek skončí někde v šuplíku.

Nerad se zapojuji do výběrových řízení. Ne, že bych se nechtěl srovnávat s ostatními designéry, ale proto, že obvykle dost dobře nevím, jaké jsou priority zadavatele. Představy klientů o designérských návrzích se často odvolávají na konkurenční návrhy a to je přesně to, čemu se designér snaží vyhnout. Chceme jít vlastní cestou, ale je třeba respektovat i druhý pohled, tzn., že výrobky, které již mají prošlapanou cestičku, mohou být ekonomicky velmi úspěšné a pro investora jsou menším rizikem.

Vaše designérská kariéra je neodmyslitelně spojená i s Tatrou. Spousta stále užívaných řešení vyšla z vaší dílny a koneckonců i návrat kulatého znaku na kapotu byl i vaší zásluhou. Spolupracujete v současné době s místní automobilkou, například i v souvislosti s redesignem Phoenixu?

Jsem rád, že jsme návrat kulatého znaku na vozy tehdy ve spolupráci s grafikem Mirkem Sopuchem prosadili. Je výrazný, osobitý a zkrátka si myslím, že tam patří. Je to nezaměnitelný prvek. Už z dálky vidíte, že jede tatra. V tuto chvíli pro Tatru na žádném projektu nepracuji. Dělat pro Tatru je ale prestižní a zajímavé a je to vždy hodně vidět. Jejich výrobky jsou brány jako součást národní tradice. Moje spolupráce s Tatrou není sice trvalá, ale je dlouhodobá. Všechny doposud realizované facelifty nákladních vozů byly z mé dílny. A pokud přijde další nabídka na spolupráci, dopředu se jí určitě nabráním. S kolegy jsme dokonce na výstavu probíhající v kopřivnických muzeích připravili naši vizi, jak by tatrovky budoucnosti mohly vypadat, takže tatra mě určitě zajímá.

David Macháček