Ještě do 14. srpna je v Muzeu Fojtství k vidění kolekce současného umění ze zemí, jimiž protéká řeka Zambezi - Zimbabwe a Zambie. Hlavní část kopřivnické výstavy tvoří kamenné sochy z fenomenální sochařské komunity v Zimbabwe, doplňkem je kolekce obrazů z obou těchto zemí. Kopřivnická výstava je na severu Moravy první příležitostí, jak se lze s těmito uměleckými skvosty seznámit.
Na konci 80. let se o zimbabwském sochařství mluvilo jako o nejvýznamnější moderní umělecké formě Afriky 20. století. Bylo to pozdní, ale celosvětové uznání neobyčejného fenoménu, který vznikl v zemi, jež byla před pár lety jednou z umělecky nejzaostalejších částí černého kontinentu. Většina Afriky 60. let byla místem, kde vřel umělecký život. Zimbabwe (tehdy Rhodesie) byla ovšem opakem. Nikdo nevěřil, že by v prostředí rasového útlaku mohlo vzniknout tak vysoce ceněné umění.
Prvními uměleckými buditeli byli na konci 30. let 20. století misionáři John Groeber a Canon Paterson. Zasloužili se tak o výchovu první generace zimbabwských moderních umělců. Dalším buditelem byl Frank McEwen, který jako ředitel první národní galerie v Harare chtěl dokázat, že moderní umění není jen doménou Evropanů a Američanů. V roce 1957 McEwen započal s vlastní neformální „uměleckou školou“. Jeho zaměstnanci tajně malovali, pletli košíky, modelovali z hlíny. Téměř ve stejné době o několik set kilometrů dál, v horách na hranicích s Mosambikem, začal silniční dělník Joram Mariga se svými prvními sochařskými pokusy. Ty zaujaly McEwena natolik, že mu za každou sochu zaplatil sumu ve výši měsíčního platu. Mariga si za peníze koupil kvalitnější nářadí a pustil se znovu do práce a stal se zakladatelem moderního zimbabwského sochařství. Pod vlivem jeho úspěchu se do práce s kamenem pustili i McEwenovi galerijní zřízenci, mezi něž patřil Thomas Mukarobgwa či Paul Gwichiri. Jejich první úspěšné veřejné výstavky nakonec umožnily McEwenovi oficiálně založit slavnou Workshop school, kterou později prošlo několik desítek sochařů. V roce 1965 vyhlásila „bělošská“ Rhodesie jednostranně nezávislost a Spojené národy na ni uvalily sankce, čímž se zastavil prodej tabáku. Tom Blomefield, kterého to k umění táhlo už od dětství, přebudoval svou tabákovou farmu na sochařskou kolonii. Na jeho pozemku se totiž nacházel velice kvalitní kámen. Brzy došlo i k prvnímu kontaktu mezi Blomefieldem a McEwenem. I když si příliš nerozuměli, McEwen nemohl přehlédnout, že jsou ve skupině sochařské talenty. Vzal je tedy pod svá ochranná křídla jako „uměleckou školu v buši“. Ke konci 60. let tak už na Blomefieldově farmě tvořilo několik desítek potenciálních umělců a farma také získala svůj dnešní název - Tengenenge - „Místo počátku“. Blomefield na rozdíl od McEwena pochopil ekonomický potenciál soch, což vyhovovalo i sochařům, pro které byl rychlý materiální úspěch nejdůležitější. Nakonec se z kvantity zrodila i kvalita, o čemž svědčí úspěšná výstava v Paříži. Na počátku 70. let tak směr dalšího vývoje sochařství v zemi určovali tvůrci z Tengenenge. Místo se tehdy stalo opravdu multikulturním a mnohaetnickým neformálním uměleckým sdružením, do nějž patřili nejen místní animisté, ale i křesťané a muslimové, kteří navíc pocházeli z různých částí jihu Afriky, ze Zambie, Angoly, Mosambiku i Malawi.
Opětovné otevření se světu po vyhlášení nezávislosti Zimbabwe v roce 1980 nabídlo sochařům nové šance. V průběhu 80. let se Blomefieldovi, který založil sochařskou komunitu Tengenenge, podařilo zimbabwské sochy „prodat“ do zemí Evropy a Ameriky. Úspěch přiváděl další zájemce, kolonie opět rostla. Pro vývoj zimbabwského sochařství bylo ale důležité i to, že mladá generace si začala uvědomovat, že „býti sochařem“ je nejen zajímavé, ale i lukrativní povolání. Po celé zemi vznikaly umělecké komunity a soupeřily o úspěch se zavedenými autory.
Konec apartheidu v JAR v 90. letech znamenal příliv turistů, kteří prahli po malých zimbabwských kamenných soškách. Na konci 90. let v Zimbabwe působilo na tisíc sochařů a počet těch, kteří se přímo či nepřímo touto činností živili, zřejmě přesáhl sto tisíc. Proto není divu, že vedle sebe tvořily celé rodinné klany sochařů. Dnes v Zimbabwe tvoří už čtvrtá generace sochařů, např. Victor Fire, Issa Sims, bratři Gunjové a „zimbabwský Michelangelo“ Lovemore Bonjisi. Výstava na Fojtství ukazuje tvorbu převážně těchto současných autorů.
Jaroslav Olša jr. a Jan Ražnok (redakčně kráceno)
