Vtip a nadhled, s jakým kopřivnická lidová tvořivost pojmenovala některé výrazné budovy ve městě přiléhavými názvy, zřejmě nemá v okolních luzích a hájích obdoby. Přespolní sice taky netitulují kostel nebo radnici jenom ulicí a číslem popisným, připodobňování vzhledu domů ke zcela prozaickým věcem však už tak obvyklé není. U nás tak mohou lidé zažít, jaké to je bydlet třeba v náčiní sportovce prohánějícího se na ledě nebo sdílet jednu buňku v mnohapatrovém úle. A navíc dokonale mást místně neznalé. Kdyby totiž na mě nic netušícího někdo vytasil, že bydlí v krematoriu, asi bych chvíli pochyboval o jeho duševním zdraví nebo dumal o nové a poněkud cynické metodě snižování budoucích nákladů.
Je to vlastně zvláštní paradox. Zatímco jinde se pyšní celá staletí starými domy, takže na nalezení nějaké metafory bylo času dost a dost, v našem městě by člověk o historický skvost v podstatě nezakopl a přitom neoficiální názvy nesou budovy staré jen pár desítek let. Navíc postavené v době, která stavebním experimentům téměř vůbec nepřála.
Pátrání po příčinách tohoto místně specifického jevu by vydalo na sociologickou práci, mám ale dojem, že autor by po dlouhém bádání nepřišel na nic jiného, než že tomu tak prostě je a tečka. Lidská fantazie je naštěstí věcí nespoutanou a nevyzpytatelnou. Spíše než odborné ceny by tak mohlo být pro architekty nejlepším uznáním to, že si prostý lid našel pro jejich dílo vhodnou přezdívku.
Michal Polášek