Každý rok vždy a všude stejná písnička. Když se rozdělují veřejné peníze v rozpočtu, objeví se najednou příliš hladových krků. Peněz je ale málo. Přesněji řečeno, i kdyby jich bylo hodně, nikdy jich není dost hodně. Hra na časté téma požádáme o více a třebaže nám pak dají méně, bude to tak akorát, se hrála i u nás. Byť se zpožděním kvůli odloženému schválení městského rozpočtu.



Podle jednoho ze zákonů profesora Parkinsona se při rozdělování veřejných peněz nejvíce diskutuje o drobných položkách a ty velké se nechávají být. Takže zatímco na parlamentní půdě se jedná o ono pověstné „porcování medvěda“, v místních podmínkách jde většinou o „přilití“ peněz nějakému spolku, klubu nebo instituci, které si v hlavičce nesou titul kulturní, sportovní nebo společenská.



Pozoruhodnou, až nezlomnou vytrvalost ve snaze dostat každoročně od města více peněz vyvíjejí kopřivničtí házenkáři. Argumentují dobrou reprezentací města na extraligových palubovkách. O tom se v podstatě nedá pochybovat. Otázka ale zní, zdali financování sportu na vrcholové úrovni z veřejných zdrojů je stále ještě dostatečně obhajitelné, nebo jde o náznak přecenění vlastních možností.



Tři sta tisíc zvláštní házenkářské dotace sice není v celkové sumě téměř 550 milionů nijak omračující cifra, přesto se ty peníze musely odněkud vzít. Mávnout rukou s tím, že jde o erár, je však možné pouze do té doby, než člověk zjistí, kolik zase zaplatí na daních.



Michal Polášek