Iva Bittová

K o p ř i v n i c e - Po letech si kopřivnické publikum mohlo opět vychutnat originální pojetí hudby v podání houslistky a zpěvačky Ivy Bittové. Zatímco před osmi lety v Kopřivnici vystupovala s kapelou Čikori, tentokrát si mohl vyprodaný kinosál v kulturním domě vychutnat zvuk hlasu a houslí Ivy Bittové v sólovém programu.

Energií nabitá umělkyně hrála jak své starší písně, tak úplné novinky. Zabrousila do folkloru, jazzu i klasické hudby a zpívala česky, albánsky, německy, španělsky, anglicky i dalšími jazyky. Při svém vystoupení využila Iva Bittová doslova celý sál a rozhodně se neomezila pouze na pódium. V závěru svého vystoupení navíc nadšením a humorem překypující zpěvačka zapojila do produkce i publikum, které si s ní zazpívalo asi nejznámější píseň z muzikálu Balada pro Banditu. S touto jedinou výjimkou se ani tentokrát publikum nedočkalo „normálních písniček“, ale zato dostalo pořádnou porci hudebního fenoménu jménem Bittová.

Ještě před koncertem si Iva Bittová, která už několik let žije a pracuje v Hudson Valley poblíž New Yorku, našla několik minut na krátký rozhovor.

Většina hudebníků si někdy na začátku kariéry zvolí své hudební směřování a za ním pak jde. U vás to vypadá, že přeskakujete z jednoho do druhého. Je to tak, nebo je to jen klikatější cesta za tím vytyčeným cílem?

Já si myslím, že každý druh práce má určité spektrum a je důležité, aby toho člověk obsáhl co nejvíce. Vidím to komplexně, hudba je mnohožánrová a já bych chtěla znát všechna její zákoutí a je to pro mne poznávání, kterým se zároveň učím. Je to jako když se rozhodnete, že chcete znát více jazyků. Do všeho můžete nahlédnout a pak si z toho vyberete, co potřebujete, co se vám líbí a co je prospěšné.

Jen těžko by mě napadl nějaký hudební styl, který byste někdy nevyzkoušela. Je vám bližší folklor, jazz, alternativa, klasická hudba, opera, taneční hudba? Nebo je to pokaždé něco jiného?

Každý ten směr má určitá svoje specifika, která mě zajímají a která přijímám jako zdroj inspirace. A musím říct, že dneska už jsem toho prošla opravdu hodně a nemůžu říct, že bych upřednostňovala jeden styl před druhým. V každém případě to, že hraji na housle, je hodně určující v tom, že se musím neustále věnovat klasické hudbě, protože ta je spojená s tímto nástrojem. Právě klasická hudba mi dává ten nejbohatší základ a škálu hudebních prvků, které potřebuji a se kterými chci pracovat.

Je pro vás větším zážitkem hrát v jeskyni na vrcholku hory, anebo v Carnegie Hall, v Rudolfinu, nebo na jiném prestižním místě?

Každé to místo má svou osobitou atmosféru a já jsem hrozně šťastná, že nemusím přemýšlet a trápit se tím, kde to bude lepší a zajímavější. Vždycky, kamkoliv přijdu do zajímavého prostoru, tak se ho snažím obsáhnout se vším všudy a pracuji s ním vlastně jako s dalším nástrojem. Je důležitá vibrace a atmosféra každého jednotlivého místa. Žádné místo u mě nemá privilegia, že bych ho považovala za zajímavější a lepší než druhé.

Co přiměje člověka ve středním věku, který má přátele, rodinu, úspěchy v práci, zvednout kotvy, odjet žít a pracovat za oceán?

Prvotním impulzem byla rozšířená spolupráce s americkými muzikanty. To znamená, že do jisté míry jsem si říkala, že nebudu pořád létat přes oceán, že tam budu nějakou dobu a využiji potenciál, který se tam nabízí. Teď se situace trošku obrátila a já pořád cestuji zase přes oceán zpátky do Evropy, protože mé koncerty jsou i v Evropě čím dál tím víc žádané. Takže pro mě to rozhodnutí bylo nejdůležitější v tom, že jsem si chtěla rozšířit znalosti v hudbě a seznámit se se zajímavými lidmi ze své profese a tím pádem si rozšířit svoje tvůrčí možnosti.

Je hudba v Americe vnímána odlišně než třeba u nás. Pociťujete takové rozdíly?

První věc, která je myslím velmi důležitá, je, že tam nefunguje vůbec žádná závist mezi muzikanty, a myslím si, že vůbec mezi umělci. Je to tak, že se všichni vzájemně podporují a fandí si, a to člověku dává větší pocit svobody vyjadřovat se tak, jak to cítí. Na druhé straně tam je všude cítit neuvěřitelná kázeň a disciplína. Člověk, který dělá určitou práci, tak musí na sobě opravdu hodně makat, protože je tam obrovská konkurence. A to všechno mě hrozně baví, protože mě to posouvá dál a to prostě potřebuji.

Jak začala Vaše spolupráce s Bang on a Can a co je pro Vás na ní nejzajímavější?

Bang on a Can je vlastně taková hudební societa, která už léta vytváří programy tak, že si zve hosty, ať už skladatele nebo sólisty, a s nimi pak vytvoří nějaký program a já jsem byla jedním z těch hostů. Zaujala jsem je, pozvali si mě a s nimi jsem vytvořila větší dílo, CD Elida, které jsme vydali, a vlastně dodnes společně koncertujeme a připravujeme další projekty.

Koncertujete hlavně s Bang on a Can nebo máte více projektů?

Já už tam mám rozjetou spolupráci z více stran. V Californii mám v Los Angeles smyčcový kvartet, se kterým spolupracuji, potom mám úplně nové trio s akordeonistkou a klarinetistou v New Yorku, spolupracuji s taneční skupinou choreografky Wendy Osserman a mám tam spoustu dalších muzikantů, se kterými příležitostně hraji.

David Macháček