K o p ř i v n i c e (jfk) - První březnový víkend si dvojčata Radim a Mojmír Šustalové odskočili k házené. Bylo to ale opravdu mimořádně. Šlo o turnaj starých pánů, které bývají vypsané pro kategorie vysloužilců nad pětatřicet let, od letoška tedy i pro ně. Na extraligových palubovkách už je ale neuvidíte. Bohaté kariéře, v níž byli věrní kopřivnickému klubu, dali po loňské sezoně vale.
Klub se s nimi oficiálně rozloučil 14. prosince před zápasem s Prešovem. „Dostali jsme dres se jménem a dárkový koš. Bylo to příjemné, jsem rád, že si klub vzpomněl,“ vrací se k rozlučce Radim Šustala, křídelní hráč, který na dresu nosil číslo čtrnáct. Pivot Mojmír hrával se čtyřkou. Protože se narodili 4. 4. 1974, zdají se být čtyřky jejich šťastným číslem. „Ne ne, je to náhoda. V dorostu jsem míval trojku, ale protože v době, kdy jsem šel do mužů nebyla volná, tak jsem si vzal už nevím proč čtrnáctku,“ říká Radim. Mojmír však souvislost přiznává. „Tíhnul jsem ke čtyřce od malička, proto jsem jí chtěl i na dresu.“
S házenou začínali v sedmi letech v přípravce. „Rodiče nás tehdy k ničemu nenutili, i když jsme z volejbalové rodiny. Vyhlídli si nás v přípravce na házeňáku. Byli jsme šikovní a starý pan Řezanka nás tehdy přesvědčil, že to máme zkusit s házenou,“ vzpomíná Mojmír.
Proč se rozhodli skončit s vrcholovou házenou ve čtyřiatřiceti, kdy ještě řada jejich vrstevníků na konec nepomýšlí? Především kvůli pracovnímu vytížení a také kvůli rodině, s níž se práce, tréninky a zápasy těžko kloubí dohromady. „Poslední rok jsem stíhal trénovat snad jen jednou týdně, a to nestačilo. Navíc syn taky sportuje, malá dcera začala chodit do školky, manželka znovu do práce, takže to všechno začalo být složitější,“ vysvětluje Radim. U Mojmíra je to podobné. „Klidně bych to fyzicky ještě tři roky zvládl, ale kvůli práci, kde jsem prakticky od rána do večera, už to nešlo protahovat. Nemohl jsem tomu dávat maximum a taky jsem cítil, že to není fér vůči ostatním,“ dodává Mojmír.
Bez pohybu by ale být nemohli. Na tom se shodují. V zimě hrají okresní přebor ve futsalu za kopřivnickou Lavinu, v létě malou kopanou za Trappes Devills. Že vzali znovu do ruky házenkářský balon, je novinka. Myšlenka na to, že tým starých pánů bude objíždět turnaje, vznikla totiž nedávno a přišla i další, na pořádání vlastního turnaje. „Je dobré se sejít, pokecat a zahrát si,“ pochvaluje si první turnaj Radim a Mojmír dodává: „Všem se to líbilo, i já jsem se na to hodně těšil. Házená mi chybí, a i když jsem byl na hřišti trochu lenivější, docela to šlo.“ Je konec s vrcholovou házenou definitivní? „Asi kdyby byla v týmu velká krize, myslím marodka nebo podobně, tak by se dalo na pár zápasů naskočit, ale jinak opravdu ne,“ dodává na závěr Mojmír.
