Přesně dva měsíce je Eva Mündleinová na postu ředitelky Střediska sociálních služeb Kopřivnice.
FOTO: ILONA HOFFMANNOVÁ

K o p ř i v n i c e (ili) - Od pátého února do Střediska sociálních služeb Kopřivnice nastoupila do funkce ředitelky Eva Mündleinová. Po absolvování vysoké školy ekonomické jednadvacet let pracovala v Jednotě Nový Jičín jako obchodní náměstkyně a místopředsedkyně družstva, kde pod sebou měla šedesát zaměstnanců, a poslední dva roky se věnovala exportu do německy mluvících zemí. O funkci se začala ucházet po důkladném zvážení všech stránek.



„Je to čistě manažerská pozice, která odpovídá za chod celého střediska. Je to opravdu o řídící funkci, o hlídání ekonomiky a kontaktu se zřizovatelem a okolím. Jak středisko funguje vevnitř, je záležitostí jednotlivých odborných pracovníků. S tím jsem do toho šla. Každý tady svůj úsek zná a řídí ho. Ode mě se neočekává, že bych měla suplovat práci zdravotnického personálu, ale pomalu pronikám do sociální oblasti,“ uvedla rodilá Kopřivničanka.



Eva Mündleinová si byla vědoma, že přebírá dobře fungující středisko, které nepotřebuje žádné revoluční změny. „Všechno je tady zajeté a dobře funguje. Drobné úpravy, které přinese život, budeme řešit průběžně tak, jak je tomu například s novým sociálním zákonem, s kterým se zvýšila poptávka po námi poskytovaných službách. Vidíme to například na tzv. domovinkách, které slouží ke krátkodobému ubytování občanů, o které se jinak stará rodina. Ať už se jedná o zajištění péče po dobu dovolené, nebo jenom z důvodu odpočinutí si od náročných pečovatelských starostí. Domovinky také slouží v případě čekání na umístění do domova důchodců či po ukončení pobytu v léčebně dlouhodobě nemocných,“ popsala ředitelka situaci. Doba pobytu v domovince je stanovena maximálně na dobu tří měsíců, kterou lze v odůvodněných případech prodloužit. V současné době je v Domě s pečovatelskou službou na ulici České k dispozici pět dvoulůžkových pokojů.



„Jedinou mojí představou, kterou bych ráda ze své funkce ovlivnila, je dobudování domova důchodců, který Kopřivnici citelně chybí,“ vidí svůj cíl Mündleinová. Do Denního stacionáře ve Vlčovicích a azylového domu, kde se běžný občan málokdy podívá, vstupovala původně ředitelka trošku s obavami: „Byla jsem mile překvapena nejen útulným prostředím, ale i pohodovým kolektivem, který se svými klienty pracuje srdíčkem. Nesmírně si vážím práce všech pracovníků střediska sociálních služeb, protože je to práce krásná, ale zároveň velmi náročná hlavně na psychiku a společensky nedoceněná. Ale kdo tuhle práci dělá dobře a s láskou, má můj respekt.“