Není pravda, že tradice u nás pomalu vymírají. Rozhodně se to nedá tvrdit o všech. Památka zesnulých, lidově Dušičky, patří právě mezi ty, o jejichž budoucnost se určitě bát nemusíme. V patřičném předstihu jsou jich plné obchody, stánky či, zvláště pro zapomnětlivé, často i přístupové cesty k samotným hřbitovům. Dušičky sice asi nikdy nepřekonají datum první komerční připomínky Vánoc, o druhé místo v regálech ale mohou soutěžit třeba s Velikonocemi. Možná kdyby bylo takových svátků více, dalo by se z prodeje tohoto zboží uživit celý rok.



Obchodníci se snaží vydělat. To je normální a pochopitelné. Těžko zrovna jim zazlívat odtržení pouhých vnějších znaků od původní myšlenky vzpomínky na zesnulé. To, že lidé na své již nežijící blízké aspoň jednou za rok myslí, je koneckonců v dnešní uspěchané době velmi chvályhodné. Někteří však na ně vzpomínají zřejmě natolik intenzivně, že jsou pro jejich uctění schopni i obyčejné krádeže přímo na místě nejsvětějším.



Dušičkový věnec se dá stěží použít k něčemu jinému než k umístění na jiném hrobě. A podezřívat prodejce z “recyklace” svého zboží je značně přitažené za vlasy. Možná by stálo za zamyšlení, zdali pochovaní blízcí, na jejichž hrobě spočine uloupený vzpomínkový předmět, by o něj vůbec stáli. Aby to nedopadlo tak, že by si lidé na předem postaveném hrobě pro sebe nechali vytesat jasný vzkaz pro své potomky. Mohl by znít třeba takto: kradený věnec tady nechci.



Michal Polášek