Voxel
Kopřivnice - Třiadvacetiletý kopřivnický zpěvák Václav Lebeda vystupující pod pseudonymem Voxel má cestu po vytoužené dráze popového zpěváka dobře rozjetou. Svou muzikou už se úspěšně živí, jeho muzika zní z rádií, klipy se objevují na televizních obrazovkách a jen v letošním roce odehraje zhruba 160 koncertů. Kopřivnické vystoupení, které minulý týden ukončilo prázdninovou sérii akcí pro mladé, si nenechaly ujít stovky posluchačů, kteří zaplnili celý prostor před kulturním domem. Voxel sám s kytarou publikum úspěšně bavil a jeho koncert nelákal zdaleka jen teenagery.
Zítra navíc Voxelova hudební kariéra dosáhne dalšího milníku, vyjde mu druhá deska, o které tvrdí, že jej představí tak, jak opravdu chce působit. Právě to je hlavní téma následujícího rozhovoru.
Tvoje nová deska vychází už v pátek 4. září. Proč jsi pro ni zvolil název Motýlí efekt?
Je to podle stejnojmenné teorie, podle které, když motýl na jedné straně světa mávne křídly, tak na druhé straně zeměkoule to může způsobit hurikán. Kdysi dávno mi to nedávalo smysl, ale čím jsem byl starší, tak jsem si uvědomoval, jaká je v tom pravda. To, že každé rozhodnutí ovlivňuje náš budoucí život úplně maximálně. Uvědomil jsem si, že můj život je těmito motýlími efekty protkaný skrz naskrz. Ať tím, že potkávám lidi, které potkávám, že žiji, kde žiji, to, že jsem poznal svou přítelkyni a máme syna. Všechny tyto věci vnímám právě jako „motýlí efekty“ a říkal jsem si, že by bylo fajn tu desku podle toho pojmenovat.
V čem se lišil proces vzniku nové desky od té předešlé?
Album nevznikalo v žádném velkém studiu s renomovaným producentem. Desku jsem dělal s kamarády z kapely Light and Love. Natáčeli jsme v Petřkovicích u Nového Jičína v malém sklepním studiu. Cítím, že deska je osobitější. Neměl jsem za zády žádného arogantního producenta, který by mi diktoval, jak to má znít. O tom, jaké budou aranže, jsem si rozhodoval sám, nahrával jsem většinu nástrojů a po hudební stránce je to čistě moje věc. Jednoduše jsem do nové desky dal o 100 % víc než do té první desky a proto právě toto album považuji za svou opravdu první desku.
Na koncertech hraješ sólově, ani při nahrávání desky jsi neměl ve studiu další muzikanty?
Nahrával jsem asi 90 % veškerých nástrojů. Do dvou nebo tří písniček mi basu nahrával kamarád. Byly tam složitější groovy, které bych já jako „nebasák“ nezvládl. Ale ve většině písniček je ta basa jednoduchá tak, že i tu jsem točil sám. Nedávalo by smysl, kdybych desku nahrál s kapelou a pak koncertoval sám.
V čem jsou jiné koncertní a studiové verze tvých písní?
Když nahrávám ve studiu, tak se snažím udělat silnou popovou věc. Jsem popový, mainstreemový interpret - nehraju si na žádnou alternativu. Tahle škatulka mě baví a chci v ní zůstat. Chci dělat popovou muziku pro širokou masu lidí. Studiové a koncertní verze písniček se samozřejmě liší. Na cédéčku jsou barvitější, je v nich více nástrojů. Kdybych to chtěl hrát stejně i na koncertech, musel bych s sebou tahat velké množství nástrojů a ve finále by to lidi ani nebavilo. Protože než bych si nahrál do smyček všechny nástroje, tak by posluchači odešli domů. Na koncerty mám osekané jednodušší verze písní, ale zase o to víc se s lidmi snažím komunikovat, do písniček rozmlouvat a na tom stavět.
Změnila se i samotná tvoje muzika?
Určitě došlo k posunu od elektropopu k modernímu písničkářství, které razí například Jason Mraz, Glen Hansard, Jack Jonson a podobní interpreti, které mám hrozně rád. Baví mě, že jde hrát akusticky a zároveň moderně tak, že muzika má prostě koule a šmrnc. První deska byla hodně elektropopová, ale z té druhé jsme vyházeli kompletně všechny syntezátory a podobné věci, protože to nekoresponduje s tím, jak chci působit. Kdybych hrál folk, vypadal jak diskáč a deska byla rocková, tak se v tom každý ztratí a to já nechci. Muzika musí mít svůj ksicht.
Všechny písničky na albu Motýlí efekt jsou tvé vlastní, nebo jsi spolupracoval s jinými autory?
Od začátku, co vystupuji jako Voxel, spolupracuji s kamarádem, který vystupuje jako Pokáč, já dělám hudbu, aranže a produkci. A on je zase úžasný v tom, že když mu dám nějaký nápad na obsah písničky, tak jej dokáže skvěle narýmovat a dát textu náležitou formu. Já to s texty tak jako on neumím a myslím si, že když každý děláme to, co umíme nejlíp, tak to ve výsledku skvěle funguje. Témata písní jsou má. Při vzniku textu ale občas písnička získá lehce jiné vyznění, ale to mě na tom baví. Díky tomu můžu mít od svých písniček malinký odstup. Druhý pohled je věci určitě ku prospěchu.
Nemáš obavy, že druhé desce může ublížit jistá nezávislost na hudebním průmyslu, že bude obtížnější dostat se do rádií a televizí?
Jsem přesvědčený o opaku. Doba velkých jmen a protlačování do vysílání už je trochu pryč. Funguju navíc pod labelem Warner Music, ale i tak mám volnou ruku. Vydavatel mi nekecá do toho, co bude singl a podobně. Hodně dávám na intuici, ale když si nejsem jistý, nechám si poradit, ale nejsem v žádné podřízené pozici, že bych chodil se skloněnou hlavou a jen poslouchal to, co mi ve vydavatelství řeknou. Jsem velmi rád, že to tak je. Prošel jsem si asi čtyřmi labely a mám i dost šílené zkušenosti, ale i díky nim jsem dneska tam, kde jsem, a vlastně jsem svým způsobem vděčný za to, jak mě odrbávali a dělali na mě podrazy.
Nenahrazuje v tvém případě sílu vydavatelského domu početná a aktivní komunita tvých fanoušků na internetu?
Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale určitě to má svůj smysl. Pomalu se přestávají prodávat desky a hudba se hodně přesunuje právě na internet. Proto je velmi důležité umět lidi prostřednictvím internetu oslovit. Jsem strašně rád, že se mi to daří. Odráží se to na koncertech, kterých třeba letos odehraju 160. Je to můj splněný sen.
Vypadá to, že komunikaci na sociálních sítích si užíváš.
Baví mě to. Všechno si spravuji sám. V jeden moment jsem si uvědomil, že to je můj hlavní komunikační prostředek. Každý den se snažím dát jeden až dva příspěvky. Někdy je to snadné, ale občas je to problém a člověk nasdílí i nějakou blbost. Někde jsem slyšel o studii, která říkala, že to, jak lidé sledují svůj profil, je forma závislosti podobná závislosti na kokainu. Nechci se tím nechat úplně stáhnout, ale když pověsím na Facebook například nějakou fotku z koncertu, který se povedl, a mám u ní třeba tisíc lajků, tak z toho mám radost. Je to podle mě takové postižení dnešní generace a tomu se úplně neubráním. Musím tomu věnovat dvě tři hodiny denně, ale vrací se mi to v tom, že mi pak ti lidé hlasují ve Zlatém slavíkovi nebo vytvářejí tlak na rádia, aby hrála moje věci. Je v tom velká síla.
Proměnilo se společně s muzikou také tvé publikum?
Dřív jsem cílil na extrémně mladé publikum. Jak tím, o čem jsem zpíval, tak žánrem elektropopu, který poslouchají hlavně ti mladší. Své udělalo i to, že jsem jel turné s Adamem Mišíkem a Johnym Machettem, kteří byli idoly těch nejmladších. Tehdy to turné nakoplo můj koncertní život, ale na koncertech byly opravdu děti od sedmi do 13 let, což překvapovalo i promotéry. Někteří se mi tehdy smáli. Já jsem si říkal, klidně se mi smějte, ale tihle lidé vyrostou, a když si je udržím a oslovím i jinou sortu lidí, tak těch posluchačů bude opravdu dost. Dneska se to potvrzuje. Ti, které jsem oslovil, když jim bylo 13-14, teď už mají 16-17 a stále na koncerty chodí a já cítím, že má smysl s nimi komunikovat. Cílovka se trošku posunula s tím, jak se muzika stala akustičtější. Akustika je hrozně silná v tom, že Češi v sobě mají zakódované to kotlíkářství a folkový odkaz Plíhala, Kryla a Nohavici, který znovu zrodil Tomáš Klus a nebo Xindl X. Jsem strašně rád, protože to otevřelo cestu tomu modernímu písničkářství u nás a také se mi tím přiblížilo nové publikum.
David Macháček
