Vyznavači horské cyklistiky, kteří dorazili na letošní 15. ročník Kopřivnického Drtiče, se nemohou dočkat startu 130kilometrového maratonu po beskydských kopcích.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
Kopřivnice (dam ) – Několik minut trvalo jen to, než se všem podařilo protnout startovní čáru, není divu letošní ročník Kopřivnického Drtiče totiž opět posunul hranice rekordní účasti o sto cyklistů vzhůru, zdolat beskydské kopce jich zatoužilo 770. Pořadatelům z místního CykloArt bike klubu se prostě podařilo najít recept, který milovníky horských kol dokáže oslovit a z Kopřivnického Drtiče za 15 let existence dokázali udělat největší akci svého druhu u nás.
Jaký je skutečně onen zmiňovaný recept na úspěch podobného cyklistického maratonu, přesně neví ani sami pořadatelé, také oni mohou jen hádat. Velký podíl na všem ale nese i to, co je skryto v podtitulu akce, tedy „pohodový maraton“. Ačkoliv pro lidi, kteří nejsou v horské cyklistice právě zběhlí, může spojení těchto slov u akce, jejíž účastníci vlastní silou zdolají 130 kilometrů a 3 200 metrů převýšení, znít jako dokonalý oxymóron, není tomu tak. „Jedna z věcí, kterou se Drtič od jiných maratonů výrazně odlišuje, jsou časové limity. „Zatímco jiní pořadatelé mají nastavené limity pro opravdu velmi výkonnostní cyklisty, našich 14 a půl hodiny je proti tomu opravdová pohoda. Každý, kdo na kole alespoň trochu jezdí, může zvládnout celou trasu, zatímco na jiných podobných podnicích by mu pořadatelé zakázali pokračovat, protože se nevešel do časového limitu,“ říká Roman Lipový, jeden z hlavních organizátorů Kopřivnického Drtiče. Na tom, že Drtič je i přes svůj název a nespornou náročnost skutečně pohodovým maratonem, se shodují i někteří účastníci. Mnozí z nich mají zkušenost i s jinými maratony, a nikde podle jejich slov není zvykem, aby turistické chaty byly v obležení odpočívajících cyklistů. Popularitu Drtiče mezi milovníky horské cyklistiky jistě zvyšuje i možnost o některých otázkách spolurozhodovat. Lidé tak prostřednictvím hlasování na oficiálním webu akce například určili ideální hodinu startu nebo třeba design účastnických visaček Drtiče a podobně.
Rozhodující pro úspěch akce je pak jistě trasa. Kopřivničtí mají výhodu blízkosti Beskyd, které nabízejí celou řadu vynikajících cyklistických terénů.
To, že se účastníci nenudí a pokaždé na ně čeká rozmanitá a svým způsobem originální trať, je ovšem už zásluha zkušených organizátorů.
„Každá trať se jede dvakrát stejná nebo jen s drobnými obměnami. Děláme to proto, aby si ji mohli zajet i lidé, kteří se třeba jednoho ročníku z nějakého důvodu účastnit nemohli, a tak dostanou šanci ještě jednou. Navíc řada lidí také porovnává, jak na stejné trase uspěla jeden a druhý rok,“ říká Lipový. Toto opakování prý nic na rozmanitosti Drtiče neubírá, i jen rozdílné počasí dokáže podmínky na trati úplně změnit. Letos třeba účastníky v některých úsecích trati hodně potrápilo bahno a slunce pálící do zad mnohým také mohlo zážitek zcela změnit. Adrenalinová byla letos i samotná příprava trasy. Organizátoři se totiž pouhé čtyři dny před závodem dozvěděli o závodech Enduro motorek na Ondřejníku, kudy měla vést i trať Drtiče. „Trasa byla na třech místech identická s naší a navíc motorkáři, kteří jedou na čas, by jeli proti našim účastníkům. To samozřejmě není možné a museli jsme najít náhradní řešení,“ říká Lipový. Najít náhradní trasu podle něj nebylo až tak složité, co do délky Drtič navíc zůstal téměř stejný, cyklisté si jen ušetřili několik stovek metrů stoupání, čehož v závěru Drtiče litoval asi jen málokdo. To, že trasa i přesto, že minula nejvyšší vrcholy Beskyd, nebyla z nejlehčích, dokázal koneckonců i výsledný čas, který byl oproti očekávání pořadatelů horší než vloni.
Velkou neznámou pro budoucnost Drtiče je, kam až akce může růst v počtu účastníků. „Každý rok se na to sám sebe ptám a stále to nevím,“ přiznává Lipový. Po startu víc jak sedmi set cyklistů vznikají samozřejmě tlačenice a na prvních dvaceti kilometrech trasy je opravdu nabito a jsou místa, kde vznikají zácpy. „Na celé délce už to ale není problém. Pole účastníků se postupem času rozjede a třeba po šedesáti kilometrech může člověk klidně jet sám a nikoho už nevidět před sebou,“ tvrdí Roman Lipový.
