Malíř domova
Vše leží přede mnou na stole. Prsty se probírají předměty, které snad nejvíce patřily k mému otci. Muži drobné postavy, zato silných a teplých rukou, jak se mi vždy zdávalo. Okolní svět se mu směstnával do rámečků z jeho prstů, těch obyčejných - papírových, které si zhotovoval sám, i těch dokonalejších – z kovu. Jimi se rád nechával vtahovat do atmosféry krajiny, v níž hledal ten pravý motiv.
Je tu i několik kazet – uvnitř dělených na menší políčka, v nich řady štětců různé síly, tub olejových barev, hadříků k jejich čištění i voňavých lahviček na terpentýn. Dřevěný stojan s trojnožkou a nesmím opomenout ani na charakteristickou bílou čepici se štítkem proti slunci.
Nechci, aby mé vyprávění neslo pečeť smutku. Žít celý život v jeho blízkosti přináší řadu vzpomínek na jeho působivá vyprávění i drobných postřehů, jež snad vidí jen člověk, který si rozumí s přírodou. Jeho napohled křehká člověčina se mísila s postojem muže pevné víry a stejných životních zásad. V mém otci se mi pojilo umění výtvarné s hudebním. Ve svých mladších létech hrával po léta ve štramberském chrámovém orchestru na housle. Miloval život, hudbu i divadlo, kde se po léta projevoval jako dobrý tenorista.
Láska k přírodě a jejímu ztvárnění v něm však zvítězila. Celý život „kradl“ vzácný čas po práci. Dobře jsme znali jeho plánované a tiché útěky do lesů. Teprve čas po odchodu ze zaměstnání mu přineslo tolik očekávanou volnost, hluboké nadechnutí a s ním i bezpočet záběrů, jak se mi dnes, již s odstupem let, zdají být těmi nejkvalitnějšími. Pak teprve přicházíval domů šťastný a neomezovaný dobou, s promrzlými prsty a motivy v bloku pod paží i rozházenými tužkami po kapsách. Obcházel a stále se umanutě vracel ke svým známým bodům v krajině. K svým milovaným stromům – kamarádům po odeznivší zimě, kdy už opět hostily ve svých korunách malé pěvce a které je vídat na jeho obrazech. Miloval své staré smrky na pokraji lesa, červenokoré borovice urputně se držící mezi světlým kamenem Bílé hory. Obdivoval omládlé břízy, slunko proplétající se krajkovím olší i šťavnatost hukvaldské bučiny. Vyhledával klid a líbeznost naší krajiny, jež se na nás dívají z jeho záběrů.
(Pokračování v příštím čísle)
V. Horáková
Včelaři z Kopřivnice opět bodovali
Začátkem září proběhl v areálu Muzea Fojtství a sousední ZŠ Alšova pátý ročník Festivalu medu a písničky. Vše podstatné jste si mohli přečíst v hodnocení Mgr. Hoďákové v článku v Kopřivnických novinách. Za to jí moc děkuji.
A v děkování budu pokračovat. Velký dík patří Moravskoslezskému kraji, odboru ýivotního prostředí, který naši akci podpořil nemalou finanční částkou. Za finanční pomoc děkuji městu Kopřivnice, Českému svazu včelařů, Okresní organizaci ČSV, obci Závišice. Děkuji i velkému počtu přispěvatelů menších finančních částek, bez kterých by to také nešlo.
Velký dík patří hlavnímu organizátorovi, místopředsedovi ZO ČSV, Tomáši Kostelníkovi. Bez jeho organizačních schopností a talentu přesvědčit lidičky kolem sebe by se akce těžko uskutečnila. Na sestavení hudebního programu se podílel frontman kapely Sunar Ivoš Indrák. Kdo na festivalu byl, sám viděl, kolik lidí je pro jeho hladký průběh potřeba. Děkuji našim nevčelařským kamarádům, kteří si vzali ve své práci dovolenou, aby nám pomohli. Ve výčtu bych mohl pokračovat dlouho. Však oni sami vědí, o kom je řeč. Jsem přesvědčen, že Festival již zapustil kořeny a budeme se na něm moct setkávat i v dalších letech.
Tak ještě jednou děkuji těm, kteří se jakoukoli formou na přípravě, průběhu i ukončení Festivalu podíleli.
Oldřich Němec, předseda ZO ČSV Kopřivnice
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
