Z DDM vlastní cestovka

Vážení,

dovolila bych si Vás upozornit na chování paní ředitelky, která si z DDM Kopřivnice udělala vlastní cestovní kancelář. Akce a tábory si musí ostatní zaměstnanci připravovat sami, a to v celém rozsahu, od programu, přes pomůcky, až po zajištění dozoru dětí a místa akce, je to velká zodpovědnost a hodně práce s přípravou a realizací těchto akcí.

Zatímco p. ředitelka vypíše zájezd, nejlépe zahraniční a pro dospělé, a veškerou zodpovědnost s organizací pak předá nějaké cestovní agentuře. Sama nenese žádnou zodpovědnost. Pak se samozřejmě ráda těchto zájezdů zúčastní v rámci služební cesty a samozřejmě se všemi požitky jako jsou náhradní volno, zahraniční diety a podobně.

Je to ještě práce nebo je to už dovolená? Především je to velká nespravedlnost.



Reakce ředitelky DDM

V DDM Kopřivnice pracuji 31 let a výše uvedený anonym mě přiměl k pozastavení a určité bilanci. Došla jsem k hodně zajímavým číslům. Za tuto dobu jsem připravila a zrealizovala cca 100 táborů pro 4 000 dětí. V  průběhu tábora jsem vždy přítomna 24 hodin denně, z čehož zákoník práce připouští max. 12 hodin. Dalších 12 hodin tedy daruji dětem gratis. Samozřejmě v té době spím (moc hodin to není), ale hlavně vykonávám spoustu potřebných činností, které jsou na táboře nezbytné. V globále jsem tak kopřivnickým dětem již věnovala více než rok svého života.

Ale zpět k současnosti. Jen v letošním školním roce jsem připravila v celém rozsahu, zrealizovala a nesla zodpovědnost za děti na 3 akcích, vždy trvajících týden: mezinárodní projekt pro 42 dětí z Česka, Polska a Francie, tábor pro děti z DD a Kopřivnice pro 28 dětí a týdenní pobyt pro děti z Dětského zastupitelstva v Kopřivnici.

Co se týká zahraničních akcí pro dospělé, které trápí pisatelku nejvíce, je nutno uvést, že i jiní pracovníci DDM tyto akce organizují (aerobik u moře, lyže). Tato činnost je v souladu s platnou legislativou a je to jedna z možností, jak získat finance na posílení našeho rozpočtu. Jedná se převážně o akce pro rodiče s dětmi, pro které je v průběhu akce připraven program (např. pobyt u moře), nebo akce s odborným zaměřením (vodáctví, cyklistika). Ani zde to však není bez práce, jak uvádí pisatelka. Využíváme sice služeb CK, které nabízejí zájezdy pro kolektivy přímo pro DDM, kluby a podobně, veškerou agendu však zajišťujeme my jako organizátoři (informační leták, získání klientů, přihlášky, platby, seznamy, komunikace s klienty, rozdělení ubytování, zasedací pořádek a podobně). A opět pár čísel. Díky DDM si mělo možnost vyzkoušet vodáctví cca 700 osob a stejný počet cyklistů si zlepšil svoji fyzičku.

Tak mě napadá, že výše uvedené skutečnosti hovoří spíše pro pochvalu než pro kritiku.

K poznávacím zájezdům bych ráda podotkla, že již J. A. Komenský napsal: Cestování je nejvyšší forma vzdělávání – a DDM je instituce pro zájmové vzdělávání.

Co říci závěrem? Je mi líto, že mám ve svém okolí takového ubožáka, který musí psát anonymní dopisy, posílat je poštou z Ostravy a obětovat 2 poštovní známky, aby se uspokojil.

Je to ještě spravedlnost nebo je to už závist?

Mgr. Eva Müllerová, ředitelka DDM Kopřivnice



Cesta do české vesnice Eibenthál v Rumunsku

V neděli 7. května jsme jeli se spolužáky, rodiči a učiteli do Rumunska. Cílem byla česká vesnice Eibenthál, kde jsme vezli dětem výtvarný materiál, hry a hračky. Už od podzimu jsme s paní učitelkami pro děti vybírali a nakupovali výkresy, modelovací hmoty a hlínu. A taky jsme nacvičovali hudební vystoupení pro místní lidi a děti ze školy.

První den jsme navštívili město Oršava, kde jsme se šli podívat do kostela, který je celý postavený z betonu a panelů. Potom nás čekal výlet do jeskyně Ponicova, kde jsme se museli brodit řekou, která byla dost studená. A protože tam bylo po pás vody, tak jsme se museli vrátit. Škoda.

Také jsem jeli k soše Decebala, která je vytesána ve skále.Tady na nás čekaly lodičky a jeli jsme se projet po Dunaji. Ze začátku jsem jeli pomalu, ale potom se řidiči člunů začali navzájem předjíždět. Předháněli jsem se s jinou posádkou, ale měli jsme smůlu. Jedné spolužačce bylo zle, tak jsme museli zpomalit. A tak jsme se byli podívat v pravoslavném kostelíku. Paní ředitelka řekla, že pro dnešní den bylo adrenalinu dost, tak jsme se jeli ubytovat.

Večer jsme dojeli do Eibenthálu, kde jsme se ubytovali u místních rodin. To bylo zvláštní, žili jsme sami v cizích rodinách, kde všichni mluvili česky a moc pěkně se k nám chovali. Vykládali nám o svých dětech a vnucích, kteří už tady nežijí a jsou v České republice. Aspoň nebyli smutní, měli tam nás.

Další den jsme šli do místní školy, kde na nás čekala paní ředitelka a český pan učitel. Ten nás provedl celou školou, byli jsme se podívat do všech tříd i do mateřské školky. Potom nás čekalo vystoupení pro místní lidi.

Odpoledne jsem šli všichni do místního kostela, kde byla sloužena mše naším panem farářem Mgr. J. Vavrečkou a kde taky zpívali písničky a hráli na housle naši spolužáci. Večer jsme si potom mohli u místních obyvatel nakoupit jejich výrobky, třeba bylinkové čaje, med – dělají třeba med s kakaem, něco jako naše nutella, plno medových výrobků.

Poslední den jsem měli vystoupení ve škole, kde jsem také dětem a učitelům předali všechno, co jsme s sebou dovezli. A děti z toho měly velkou radost. Pro nás si děti ze školky taky připravily vystoupení. Nakonec jsme všechny děti společně vyráběli papírové krabičky, to bylo fajn, všichni jsme se domluvili česky. Měli jsme možnost učit se v Rumunsku v české škole.

Domů se nám moc nechtělo, klidně bychom tam vydrželi i o dva dny déle. Bylo super, že jsme se mohli podívat na celou historii vesnice a lidí. Moc se nám tam líbilo a určitě bychom se tam chtěli podívat ještě jednou. Máme totiž spoustu nezapomenutelných zážitků.

Šárka, Žaneta, Pavel, Kuba, Tomáš, Terka, Beátka, Adam – žáci 5. třídy ZŠ Lubina



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.