Nemělo by poslední Poslední zvonění být opravdu poslední?
Jako třídní devítky mě v posledních měsících čas od času přepadaly obavy z účasti na Posledním zvonění. V koutku duše jsem doufala, že organizátoři dostanou rozum a tradiční akci zruší nebo aspoň nějak inovují.
Mé obavy značně vzrostly, když mně jeden z žáků zdůvodnil své těšení se tím, že tam konečně může dělat bordel. Dala jsem dohromady všechny své argumentační dovednosti a snažila jsem se vysvětlit svým svěřencům, jak asi by se na akci měli chovat, co je ještě legrace a co už ne. Den před Posledním zvoněním jsem jim i přečetla dopis, který třídním učitelům došel od paní produkční z KDK s prosbou o spolupráci, a zakázala nosit s sebou láhve s pitím i jakékoliv tašky a oznámila, že jim klidně před odchodem prošacuji kapsy. Výsledkem mého snažení bylo, že další den ráno stálo před školou 15 věrohodných hippie (téma akce), zbytek třídy se nedostavil. Introverti si o všem již asi dlouho mysleli své a zůstali doma. Zájemce o dělání bordelu po akci bez bordelu přestal toužit a zůstal doma také. Svitla mi naděje.
První pochybnost o hladkém průběhu celé akce mě přepadla cestou po dotazu premianta třídy, že tedy on ničím házet nechce, ale že by se chtěl nechat polít octem, oblepit vejci a posypat moukou od svých kamarádů z jiné školy, jestli teda může. Až do této chvíle jsem si myslela, že jeho IQ je určitě vyšší než moje.
Druhá pochybnost se mě zmocnila, když k nám dorazil průvod ostatních škol. Co mají proboha šmoulové společného s květinovými dětmi z 60. let? A ty dětičky s dudlíky a v plenkách? Třeba nám jenom takhle ukazují, že mnoho rozumu ještě nepobraly.
Přiřadili jsme se tedy k průvodu a nechali se předjíždět jedním autem za druhým. Kde v té chvíli byli městští strážníci, kteří by na těch pár minut pro bezpečnost dětí zastavili provoz, netuším. Snad to ve zdraví přežijeme, napadlo mě.
Přežili jsme, ale v době, kdy na pódiu ještě řečnili VIP hosté, to začalo. V rukou některých modrých šmoulů i bílých plenkáčů se začaly objevovat láhve s příjemnou vůní octa, vejce z uzavřených chovů i mouka různých značek.
(Pokračování v příštím čísle)
Jarmila Filipová, ZŠ Alšova
Prosím ochranku ke vchodu! Zloděj utíká!
Volání paní od pokladny působilo spíš jen jako zoufalý výkřik do tmy. V nákupním středisku se onoho odpoledne, pokud jsem se dobře díval, čímž jsem si na 99,9 % jist, žádný muž v uniformě s nápisem Security na zádech nenacházel. Já jsem se nacházel v prostorách u regálů a zahlédl mladíka obtěžkaného brašnou přes rameno a těžkopádně prchajícího ke skleněným dveřím. Byl jsem v mírném šoku. Okolnosti daly vědět, že jsem se ocitl v obchoďáku, kde se kradlo. Incident nezpůsobil nijaké pozdvižení, rozruch. Žádná akční scéna chytání zloděje se nekonala. Vše zůstalo v normálu. Zůstala i otázka, alespoň pro mě, jak ke krádeži došlo.
Nejpravděpodobnější se mi jeví varianta, že mládenec utekl od pokladny bez placení. To by případně mohla potvrdit ona paní pokladní a nejbližší svědkové. A zboží nezaplacené se považuje za zboží zcizené. Být ve správný okamžik na správném místě a mít postavu a sílu Schwarzeneggera nebo Stallona, mladý loupežník by neměl šanci. Skolil bych ho jednou ranou a zvolal: „Zloděj je zpacifikován, volejte policii!“ třeba si i vysloužil pochvalu za lapení nenechavce. Ovšem se svojí postavičkou a měkoučkou náturou si nejsem tak docela, vlastně vůbec jist, zda bych prokázal rozhodnost, odvahu i statečnost.
Práce členů ochranky v obchodních centrech nemusí být až tak jednoduchá, jak by se na pohled zdálo. Že jen postávají, pochozují, sledují, co se kde šustne, jak lidé nakupují, ztratí slovo s mladou hezkou prodavačkou a od pokladen převezou prázdné košíky. Když dojde na lámání chleba, v nejvyhrocenější situaci mohou předvést i kus bojového umění. Musí to být opravdoví chlapi na svých místech.
Stanislav Hlas
Seznamte se s Kopřivnicí
Žijeme ve městě fabriky. Támhle ten koš patří fabrice, tahle lavička patří fabrice, tohle dětské hřiště podpořila fabrika a tahle voda mi z kohoutku teče díky fabrice. Kopřivnice vždy byla, ačkoliv to nerad přiznávám, domovem nás, čili pracovníků fabrik. Přeplněné učiliště mají smlouvy s fabrikami, učitelé na základních školách mají minimálně deset lidí, kteří pracují ve fabrice. A když už si chcete jít odpočinout, zahrát si třeba volleyball, hledíte na reklamu fabriky. Netvrdím, že je pracovat ve fabrice špatné. Netvrdím, že tam pracuje celé město. Že i každá stařičká důchodkyně postávající před kauflandem zná život ve fabrice. To rozhodně ne. Spíš chci nás Kopřivničany seznámit s naší Kopřivnicí. A to, že už ji každý moc dobře známe, to nechme kdesi v šuplíku psacího stolu na personálu vedení fabriky kdesi v průmyslové zóně. Úhledně to napišme na papírek a jen tak si to tam odložme. Proč ne?
Kopřivnice je nádherné město. Krásné barmanky se na nás usmívají, zdraví nás. Taxikáři jsou levní a součástí našeho bláznivého města. Dokonce i to bistro na rohu našeho všemocného hotelu má svou historii a význam. Jo, a na tu historii, na tu jsme doopravdy mistři. Na tak malé město máme tak velkou historii, že by ji ani v Rusku nemohli oslavit v jednom měsíci najednou a všichni by si museli brát náhradní volna. A víte, jak to zde nejspíš všechno začalo? Takže… Ehm… Byla/nebyla jedna velká fabrika…
Ondřej Bezstarosti
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce
UPOZORNĚNÍ
Vzhledem k narůstajícímu rozsahu a počtu příspěvků do rubriky „Dopisy čtenářů“ budou nově přijaté texty rozsahem omezeny. Důvodem omezení je možnost otištění příspěvků pokud možno v aktuálním čase. Uveřejňovány budou texty do rozsahu 35 normořádků s tolerancí + 2 řádky, tedy přibližně 2 100 znaků. V případě delších textů bude příspěvek po dohodě s autorem buď rozdělen do více vydání KN, nebo zkrácen na stanovenou délku. V případě zájmu pro Vás máme připravenu také šablonu ve formátu doc, ve které je možné text v požadované délce napsat nebo upravit. Tuto šablonu Vám na požádání na e-mail kopr.noviny@koprivnice.cz rádi zašleme.
Redakce KN
