Zamyšlení nad kopřivnickým sportem

Pracoval jsem v letech 1982 – 97 v tenisovém klubu jako trenér mládeže. V padesátých letech jsem odehrál za Tatru několik soutěžních utkání.

Bydlím tady 31 roků, a proto mi není nedobrý stav sportu v Kopřivnici lhostejný.

V tenise místo postupu sestup neodpovídající možnostem klubu.

V házené sestup z extraligy. V hokeji se nepodařil postup do kvalifikace o II. ligu. Umístění kopané neodpovídá významu Zátopkova stadionu. Myslím, že ani v ostatních (malých) sportech není situace uspokojivá.

Kde jsou příčiny neúspěchů? Jsou v podmínkách, rozuměj v penězích. Chybí hlavní sponzoři, ti malí to nevyřeší. Za sodovku a sokolské „nazdar“ nikdo hrát nebude. Podnik Tatra je v nedobré chronické situaci a na sponzorování nemá. Jinak je tomu v Mladé Boleslavi, kde automobilka prosperuje. Hrají tam extraligu v hokeji i fotbale.

Stav kopřivnického sportu neodpovídá tradici ani možnostem (tenisová hala, letní, zimní stadion, hala pro házenou, lyžařský areál a další sportoviště). Talenty odcházejí do bohatých klubů, kde jsou nejlepší trenéři a možnosti účasti ve vyšších soutěžích. Komu není sport v Kopřivnici lhostejný, poraďte.

Karel Žídek



Zázraky se dějí

Nevím, jak to mají ostatní senioři, ale mi komplikuje život to, že jsem schopna ztratit nebo zapomenout cokoliv kdykoliv kdekoliv – hlavně brýle, peněženku, klíče. A protože je doba průkazek a karet na všechno od peněz po zdraví, přibyly pro mě ke ztracení i tyto malé, v plastu ukryté cedulky. Pro mě ta nejfrekventovanější je průkazka do knihovny a právě ta jednoho dne záhadně zmizela. Hledala jsem všude, zpytovala svědomí, ale na nic jsem nepřišla, takže jsem se smířila se ztrátou a plánovala si vyřídit novou. Ale nebylo třeba, ztracená průkazka se z ničeho nic objevila v mé poštovní schránce. Zázrak! Neznámému laskavému nálezci touto cestou moc děkuji za nezištnou pomoc a všem ostatním vzkazuji: nezoufejte, zázraky se dějí.

S. D.



Reakce na článek v KN ze dne 4.8.2011

S překvapením jsem si po návratu z dovolené přečetl článek v rubrice “dopisy čtenářů“ s povzdechem nad osudem klasické hudby v Kopřivnici. Patřím k těm, kterých se zmíněný článek přímo dotýká. Řídím školu, která ročně poskytuje vzdělání v hudebním oboru více než třem stům dětí. Děti získávají klasické hudební vzdělání podle osnov MŠMT ČR. Po absolvování hudebního oboru se samy rozhodují, kterou cestu si v hudebním světě zvolí dál. Někteří zůstanou u klasické hudby, jiní si vyberou dechový soubor, lidový soubor, případně založí rockovou skupinu apod. Všichni ale staví na klasických hudebních základech získaných v ZUŠ. Již ve škole mají možnost zapojit se do školního smyčcového orchestru, hrát v rámci komorní hry v menších sestavách (trio, kvartet,…) nebo se věnovat lidové muzice ve dvou cimbálových souborech.

Právě naše škola poskytuje již několik let zázemí Komornímu orchestru Kopřivnice, v němž se mohou uplatnit její žáci a ve kterém hrají i někteří učitelé ZUŠ. Ti mají obrovskou výhodu, poněvadž mohou své žáky i jejich rodiče motivovat svou osobností k návštěvám koncertů vážné hudby a jít jim příkladem vlastní účastí na školních vystoupeních.

Malá návštěvnost koncertů vážné hudby není dána nezájmem publika o tuto oblast hudební produkce. Bohužel, žijeme v příliš uspěchané době a času na návštěvy kulturních představení moc není. Naštěstí v době vyspělé audiovizuální techniky má každý možnost získat nahrávky svých oblíbených autorů v podání špičkových umělců a doma si je podle nálady přehrávat. Sám jsem klasickou hudbu začal sbírat a poslouchat někdy v sedmdesátých letech. V současné době lze zakoupit záznamy koncertů na DVD pořízené v nejlepších koncertních síních. Není tedy problém vytvořit si atmosféru koncertu doma v obývacím pokoji, nebo pokud nechci být sám, zajet si na koncert do Ostravy, Olomouce či Prahy. Tím nechci nijak shazovat atmosféru místních koncertů. Myslím, že kopřivnické publikum je skvělé a dovede si vybírat. To mimochodem potvrdila i atmosféra koncertu amerického kytaristy Dominica Millera v kině Puls v červnu tohoto roku.

Tím se dostávám k jádru věci. Hudba, to je široké spektrum různých hudebních žánrů. Kdo ji má opravdu rád, nesoustředí se coby posluchač pouze na určitý styl, ale podle nálady si rád poslechne jednou klasiku, jindy jazz či rock, jindy má chuť vybít se při metallu nebo se nechá okouzlit různými proudy současné alternativní hudby.

Článek byl adresován i městským zastupitelům. Jako zastupitel nemohu v našem městě preferovat jeden hudební žánr. Pokud město může poskytovat oblasti hudby nějaké finanční příspěvky, pak by se měly rozdělit mezi všechna hudební seskupení, která ve městě působí. Kdysi byla Kopřivnice známá svým dechovým orchestrem, který nechyběl na žádné významnější akci a byl vysílán do zahraničí reprezentovat město. V současné době působí v Kopřivnici několik desítek hudebních souborů. Ne všechny jsou uvedeny v seznamu kulturních spolků města. Některé vydávají vlastní produkci na CD, vystupují na festivalech, prezentují se na internetu, a vytvářejí tak novou image města v oblasti kultury. Většina z nich se potýká s finančními problémy, nemají kde zkoušet, všechny náklady si hradí z vlastních zdrojů. O přízeň publika bojují kvalitou svých vystoupení. Zastupitelstvo rozhodně nemůže ovlivnit návštěvnost jakýchkoli koncertů ve městě.

Komorní orchestr má v tomto ohledu nadstandardní podmínky. Má kde zkoušet a může svým působením v ZUŠ získávat příznivce z řad žáků i jejich rodičů. Samozřejmě lze i pro tuto oblast hudby udělat víc. Koncertní sál ZUŠ se svou kapacitou 50 míst a malým pódiem není vhodný pro koncerty pro veřejnost. Škola se snaží již několik let získat větší prostory. V tomto úsilí se možná blýská na lepší časy. Pokud se podaří zrealizovat záměr přestěhování školy do budovy bývalé ZŠ náměstí, získá hudební obor nový koncertní sál s kapacitou 120 míst. Ten by mohl vyplnit mezeru, která hudebníky v Kopřivnici trápí a nabídnout prostor pro pořádání menších koncertů pro veřejnost. Samozřejmě především školním souborům, ale pak i těm, kteří se školou spolupracují tak jako Komorní orchestr Kopřivnice. Mgr. Zdeněk Babinec

Ředitel ZUŠ Zdeňka Buriana



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce