Kdo je to historik?

Většina z nás se zajímá o minulost. Čteme historické romány, sledujeme filmy a seriály s historickou tematikou, ti důslednější sestavují rodokmeny svých rodin, sbírají „historické“ dokumenty či pátrají po minulosti místa, kde žijí. Málokdo by se však označil za historika. Většina lidí totiž jaksi podvědomě tuší, že „být historikem“ dnes znamená naplňovat jistá kritéria, která jsou s touto činností spojena. O jaká kritéria se jedná? Je to snad formální vzdělání? Není. Nazýváme-li někoho historikem, neznamená to nutně, že by musel být absolventem některého z historických oborů na vysoké škole. Známe koneckonců i množství amatérských historiků hodných toho jména. Je tedy zapotřebí, aby dotyčný publikoval? Ani to z něj nečiní historika. Nezáleží na tom, kolik knih či článků už vydal, jak moc má věrných čtenářů, zda se jeho práce dobře prodávají, jestli se svou činností živí. Definuje tedy historika skvělá paměť? Schopnost udržet v hlavě množství jmen, dat a významných událostí?

Nic z toho paradoxně není onou podmínkou dostačující. Historika, amatérského či profesionálního, regionálního či jakéhokoli jiného totiž určují zejména dvě věci. V první řadě je to ochota a schopnost užívat metody a postupy historikovy práce, které, jak by se možná mohlo zdát, nejsou zcela volné a nezávazné. Ať už se jedná o práci s prameny, jejich kritiku a intepretaci či postupy při formulování vlastních závěrů. Druhou podmínkou, možná ještě důležitější, je nutnost podřídit svou činnost etickým pravidlům, kterými je historik při své práci zavázán. Dodržování citačních norem, neopisování z textů (třebas nepublikovaných) jiných autorů bez uvedení zdroje, snaha o co možná nejméně předpojatý přístup ke studované látce, abychom vybrali nejdůležitější z nich. Historikem můžeme nazývat jen toho, kdo je ochoten tato pravidla ctít a při své práci je bez výjimky dodržovat.

Pavel Dvořák



Přituhuje

Aby ne, vždyť se blíží dvoje podzimní volby a pak lednové, prezidentské.

Proto také nás vskutku začaly oslovovat volební nabídky a setkávání kandidátů s občany, ale také, a to je nutno dobře rozlišovat, nabídka nesplnitelných slibů a „chvástání“, že za mne bylo líp a teď ta „banda“ současné pětice je úplně vedle. Bilboardy kolem cest, když odvrátím zrak, nemusím vidět. Televizi mohu přepnout, sítě jen přeběhnu očima, ale když přijede osobně tento „chvástalík“ na severní Moravu a stejné „řeči“ používá na náměstích v Novém Jičíně, Kopřivnici, Ostravě i všude jinde, není skupinou lidí uvažujících selským rozumem přijat s úsměvem, ale povětšině s napsanými hesly na plakátcích, že už toho bylo dost. Když však příznivci onoho kandidáta to nesnesou a začínají uplatňovat hrubost nejrůznějšími nadávkami a fyzickým napadáním, napětí těchto mítinků vzroste. A pak se to může stupňovat.

Potom i zvídavá kamera si jistě vybere tu druhou část mítinku, aby „potěšila“.

Co s tím?

Sám chodím na předvolební setkávání, kde očekávám kultivované oslovení občanů, ne „davu“, s nabídkou vizí, ne špiněním opozice, jdu si rád poslechnout kandidáta věrohodného svým životem a svými činy, ne však takového, který se pohybuje na hranici věrohodnosti, či laborujícím na samé hranici zákonnosti.

V naší zemi bude líp, až do politiky vstoupí silná většina lidí ochotných pracovat pro druhé, kteří svoji službu povýší nad zájem vlastní, a jejich rétorika se projeví v činech, zvelebujících okolí a život svých spoluobčanů.

Ing. Jaroslav Šula



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.