Doba ukrajinská
(Pokračování z minulého čísla)
Zavolala jsem stomatoložce, jejíž adresu jsem dostala z ČSK. Po její intervenci mi byl konečně zakonzervovaný zub odvrtán. To už ale Maksyma G. vystřídal Mykhaylo Hagovych. Ukrajinští stomatologové postupovali metodou pokus, omyl. Každý druhý počin byl pochybení.
Když se Mykhaylo H. rozhodl nechat mi vyrobit novou protézu, nebyla jsem nadšená. Nepasovala. Vadil tam ten zub, který mně zmordoval Maksym G. Nějak se mu podařilo mi protézu narvat do úst. Asi po třech dnech se zas podařilo mně protézu z úst vyndat. Ta předešlá se mi nasazovala lépe. Ona se i lépe vyndávala. Jenomže i s korunkou. Korunka byla moc krátká a spona z protézy, která byla ukotvena, ji stahovala. Stačilo nechat vyrobit delší korunku. Už jsem se nemohla dočkat, až mi tu novou protézu Mykhaylo H. lépe usadí, ale několik dnů před objednáním mi sestra zavolala, že mi musí termín posunout. Byla to smůla, že jsem termín přeslechla a přišla jsem později. Prý budu platit pokutu. Zaplatím. A ještě na nás Mykhaylo volal, aby mě objednala až za půl roku. Škemrala jsem, aspoň bych potřebovala zkontrolovat tu novou protézu, abych ji mohla začít používat. Nikdo mě neposlouchal. Sestra mě objednala až za půl roku. Když jsem po půl roce přišla na termín, nikde nikoho. Zaklepala jsem. Vyšla sestřička oznámila mi, že Mykhaylo H. je nemocný, ale já už jsem půl roku odregistrovaná. No, ale já mám termín. Ukazovala jsem objednávací lístek. Musíte se zajímat, jestli jste ještě zaregistrovaná. A teď to nastalo. Krajský úřad, pojišťovna, zase KU a zase pojišťovna, ordinace. To už bylo jednání s ředitelem polikliniky, MUDr. Pavlem Holáněm. Lhal, vymýšlel si. Samé nepravdy, co všechno jsem se dozvěděla. Lhaní není trestné. Potřebuji vyšetření k operaci kloubů. Problémem byla ta nepasující protéza. Žádný stomatolog nebude po nikom cosi opravovat a připasovávat. „Ale vždyť vám to každý stomatolog opraví. Vždyť mu za to zaplatíte.“ Nezaplatím. Každý rok novou protézu platit nebudu, ani kdyby mě ujistili, že tentokrát už mi opravdu sedne. Nemám peníze.
(Dokončení v příštím čísle)
Emilie B., Kopřivnice
„Prosím vás, jak se dostanu na autobusové nádraží?“
Život píše rozličné příběhy, tento se může zdát absurdní i humorný zároveň. Při cestách do Nového Jičína jsem vystupoval na stanovišti. Tentokrát vystupuji u Autopalu ohledně mé záležitosti na okresní správě. Poté byl můj plán následující. Mám dostatek času, proto v klidu a pohodě dojdu na autobusové nádraží. V čekárně si můžete dát kávu z automatu a prohlédnout přehledné odjezdy zpět do Kopřivnice. A kousek dál prodávají hamburgery. Ani nevím, jak se to mohlo stát, ale nabývám dojem, že nejdu tou správnou trasou. Posléze se ocitám v místech, kde „autobusák“ nenajdu ani náhodou.
Zahlédnu velkou tabuli „Vítá vás obec Šenov“ a jdou na mě mrákoty. Tady jsem namířeno rozhodně neměl. Široká silnice, sviští jedno auto za druhým a vy nevíte kudy kam. Připadáte si naprosto dezorientovaní, bezradní, zoufalí a opuštění. Nikdo, kdo by poradil, koho bych se zeptal. Až se na chodníku objeví paní na kole, kterou mi seslalo samo nebe. Cyklistka se lehce usmála a vysvětluje: „Půjdete tímto směrem, pořád rovně až narazíte na kruháč. Pak ještě dál a uvidíte druhý kruháč. Dáte se doprava, projdete kolem Lidlu a jste tam.“ Své zachránkyni moc děkuji. Utnula mé bloudění, vrátila mi ztracenou pohodu. Již v úplném klidu si na stanovišti dám hamburger i kávu a jedu do Kopřivnice.
Stanislav Hlas
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
