T. G. Masaryk a Větřkovice
(Dokončení z minulého čísla)
Tak jako v jiných obcích i občané Větřkovic si prezidenta osvoboditele T. G. Masaryka připomínali při výročích vzniku republiky, zejména pak při výročích jeho narozenin. Tak např. na počest jeho 86. narozenin Obecní zastupitelstvo uspořádalo v sobotu 7. března 1936 slavnostní schůzi v 6 hodin večer v Katolickém domě. Schůzi zahájil starosta obce Antonín Busek a hlavní projev „O významu Masarykově v zahraničí“ přednesl místní řídící učitel Adolf Sevelda. Po skončení schůze byl uspořádán lampionový průvod od Katolického domu na obecní pozemek, kde byla hasičským sborem zapálena vatra. Tradice tzv. Masarykovy vatry má původ v obci Lány, kdy lánský Sbor dobrovolných hasičů přišel s nápadem, aby u příležitosti 85. narozenin prezidenta Masaryka v roce 1935 po celé republice zazněly v 19 hodin hasičské trubky a vzplanuly Masarykovy vatry. Přičiněním některých hasičských sborů byla tato tradice obnovena v roce 2011.
Důkazem vděčného vztahu byly i blahopřejné dopisy k Masarykovým narozeninám. Takový dopis zaslala i politická organizace sociálně demokratická ve Větřkovicích k jeho 85. narozeninám. Na toto blahopřání prezident osvoboditel odpověděl děkovným přípisem, s jehož obsahem byli členové seznámeni na výroční plenární schůzi konané dne 16. 2. 1936 v místnosti spolku „Lidový dům“ ve Větřkovicích.
Z podnětu politické organizace sociálně demokratické ve Větřkovicích se také připravovala stavba pomníku T. G. Masaryka. Odhalení pomníku bylo plánováno na 28. října 1938. Realizace stavby pomníku se však neuskutečnila v důsledku tragických dějinných okamžiků roku 1938.
Vzhledem k tomu, že místní část Lubina nedisponuje sochou ani bustou T. G. Masaryka, a na rozdíl od našich předchůdců si význam prezidenta osvoboditele nijak nepřipomínáme, bylo by namístě připomenout si výročí jeho narozenin alespoň zapálením Masarykovy vatry.
JUDr. Karel Matula
Jak mě testovali na covid
V televizi to bylo mnohokrát. Lidem strkali do nosu cosi dlouhého, tenkého a mnozí z toho odvázaní zrovna nebyli. Zřejmě nic příjemného. Naskakovala mi husí kůže, kdybych něco takového musel podstoupit. Na pracoviště dorazila informace, že v naší firmě se bude testovat. Bylo mi jasné, že tomu neuniknu. Na pokyn pana mistra jsme přerušili práci a vypochodovali směrem k testovací místnosti.
„Prosím vás, dá se to přežít?“ špitnul jsem nesměle a ustrašeně.
„Jistě, bude to jen na krajíček,“ uklidnila mě paní zdravotnice. Provedla to šetrně a naprosto bezbolestně. Rád jsem poděkoval a rozloučil se. Potvrdily se mé dřívější zkušenosti. Když se člověk něčeho obává, dopadne to nad očekávání. Anebo také naopak. Ještě před chvílí jsem měl pocit, že mě vedou na popraviště, teď si připadám, jako bych vesele kráčel od osvobozujícího soudu. Svítilo slunce a všechno kolem jako by zkrásnělo. Obávaný test byl v pohodě za mnou.
Stanislav Hlas
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
